PharmDr. Tomáš Arndt

Farmaceutický eponym (z řeckého eponymos = dávající jméno) je v praxi užívané autorské označení receptury, reakce, léčiva, léčivého přípravku, pomůcky, výrobního postupu apod. Nejsou příliš známá (na rozdíl od lékaři používaných anatomických eponym), byť se lékárník (ale také pacient) s nimi setká velmi často, někdy i ve zkomolené formě. Pokračuje oblíbené putování za historií některých léčiv...

Solutio Burow

Solutio Burow (Solutio Aluminii acetico tartaris, Burowův roztok, lidově někdy "kyselá voda", protože má mírně svíravou chuť) je roztok octanu a vínanu hlinitého (někdy je definován jako sloučenina subacetátu hlinitého a ledové kyseliny octové). Jedná se o čirou, bezbarvou až slabě nažloutlou tekutinu, charakteristického zápachu po kyselině octové. Je dodnes předepisován při různých kožních onemocněních jako adstringens, antiseptikum, antiflogistikum a antidematosum. Má též antiexsudativní, mírně lokálně anestezující a chladivé účinky. Jeho indikací jsou chronická zánětlivá postižen dásně (gingivy), parodontu (soubor 4 tkání, které ukotvují zub v čelisti) a sliznic. Je také součástí pomocné léčby při laryngofaryngitidě a tonzilitidě. V dermatologii našel uplatnění jako obklad na kůži při otocích. V tomto případě se používá neředěný (jen na malé plochy) a k výplachům úst a kloktání se ředí v poměru 1: 10 s vodou.

Jméno dostal po východopruském očním lékaři a chirurgovi Karlu Augustu von Burow (1800 - 1874). Medicínu vystudoval na univerzitě v Königsbergu (Královec, dnes Kaliningrad). V roce 1839 se habilitoval a v roce 1844 se stal mimořádným profesorem. V roce 1846 otevřel soukromou lékařskou kliniku v Königsbergu, ve které se specializoval na oftalmologii a chirurgii. V roce 1859 se vzdal své profesury a stal se vojenským lékařem. Byl prvním chirurgem ve východním Prusku, který provedl operaci strabismu (šilhání). Proslul jako velký zastánce terapie otevřených ran.

Důležité je zmínit, že existuje též Cremor Burow (octanový krém, Aluminii acetotartratis cremor) složený z Burowova roztoku, čištěné vody, žluté vazelíny (Vaselinum flavum) a Adeps lanae (bezvodý přírodní lanolin vyrobený z ovčí vlny). V dermatologii se používá například při omrzlinách, bodnutí hmyzem, proleženinách, opruzeninách, modřinách a podobně. 

Solutio Lugol

Lugolův roztok (též Solutio iodi aquosa) je roztok elementárního jódu a jodidu draselného ve vodě. Je to tmavě červenohnědá tekutina charakteristického zápachu. Používá se jako antiseptikum, antimykotikum a dezinficiens, ale také pro nouzovou dezinfekci pitné vody a jako reagencium pro detekci škrobu v rutinních laboratorních a lékařských testech. Je důležité si uvědomit, že při aplikaci na rozsáhlé plochy nebo do vředů dochází k masivnímu vstřebávání, které může ovlivnit funkci štítné žlázy. Zcela výjimečně se používá také pro nedostatku jódu. Zde je však jednoznačně vhodnější čistý jodid draselný, který neobsahuje poměrně toxický elementární jód.

Zde již zmíněný doktor Jiří Štefl uváděl ve své učebnici, že se vnitřně dočasně používal při hypertyreóze před operací, kdy byla pacientovi vyoperována větší část štítné žlázy. Tehdy se také Lugolův roztok používal u dermatóz a dermatitíd vyvolaných plísněmi.

Je nazván podle francouzského lékaře Jeana Georgese Antoine Lugola (1786 - 1851), který tento roztok v roce 1829 připravil. Byl určen k léčbě některých onemocnění štítné žlázy. Medicínu vystudoval v Paříží a praxi započal v roce 1807. V roce 1812 byl jmenován úřadujícím lékařem v nemocnici Saint-Louis v Paříži v roce 1819, kde posléze získal funkci vedoucího oddělení, kterou zastával až do své smrti v roce 1851. Byl průkopníkem jódové terapie, rovněž vyučoval medicínu a v neposlední řadě autorem čtyř knihy o tuberkulózní krční lymfadenitidě (skrofulóza, česky krtice, krční forma tuberkulózy) a její léčbě (1829, 1830, 1831, 1834). 

Solutio Ringeri

Solutio Ringeri, Ringerův roztok, (označení R1/1), je druhem izotonického fyziologického roztoku (musí být izotonický k fyziologickému pH, tj. se stejnou osmolaritou - 308 mOsmol/l, s krevní plazmou) s obsahem sodných a chloridových iontů, který nahrazuje přirozené biologické prostředí. Jeho složení s ohledem na obsah sodíku, draslíku a vápníku je podobné lidské krvi. Je to čirý roztok bez viditelných částic.

Základní fyziologický roztok (označení F1/1, v lékařském slangu „fýzák", 0,9% vodný roztok chloridu sodného) neobsahuje další ionty (zejména draslík a vápník) a je acidifikující. Ve srovnání s ním Ringerův roztok lépe napodobuje složení krevní plazmy. Této podobnosti se dosahuje právě přídavkem draselných a vápenatých iontů. Jeho nevýhodou je absence pufru, je tedy podobně acidifikující, jako fyziologický roztok a není považován za balancovaný roztok.

Tento problém byl vyřešen v třicátých letech 20. století přidáním laktátu jako pufru a úpravou iontového složení. Tak vznikl roztok označovaný jako Ringer-laktát, také známý jako Hartmannův roztok, který je tak prvním z balancovaných roztoků, které jsou vhodnější při doplňování většího množství tekutin. Je určen k náhradě tělesných tekutin a solí, k léčbě ztráty vody a chemických látek z těla (např. silným pocením, poruchou ledvin), k léčbě nízkého objemu krve v cévách (hypovolémie) nebo nízkého krevního tlaku (hypotenze) a používá se také při metabolické acidóze (je-li krev příliš kyselá).

Původní Ringerův roztok byl vynalezen v osmdesátých letech 19. století a je pojmenován po jeho autorovi, anglickém lékaři Sydney Ringerovi (1835 - 1910). Medicínu vystudoval na University College London v letech 1854 - 1860. Zde také pracoval po ukončení studia (dnes bychom řekli "postgraduálně") jako lékař, až v roce 1866 získal titul řádného lékaře. Od roku 1865 do roku 1869, Ringer také sloužil jako asistent lékaře v nemocnici Great Ormond Street pro děti. Během své akademické kariéry se Ringer stal v roce 1870 členem Royal College of Physicians a v roce 1885 členem Královské společnosti. Na UCH během své kariéry postupně sloužil jako profesor farmakologie (1862 - 78), základů medicíny (1878 - 87) a profesor klinické medicíny v letech 1887 až 1900. Svůj nejslavnější výzkum uskutečnil na katedře fyziologie University College London. Stanovil minimální iontové složení (jednoduché chloridové soli sodíku, draslíku a vápníku) fyziologického roztoku. Nezbytnost extracelulárního vápníku pro lidský organismus demonstroval na spontánně bijícím žabím srdci. Tato jeho práce byla první, která odhalila fyziologický význam vápníku v buněčných procesech v lidském těle.

Někdy je Ringerův roztok také označován jako Ringer-Lockův roztok. Frank Spiller Locke (1871 - 1949) byl anglický fyziolog. Zdokonalená verze Ringerova roztoku je pojmenována po americkém lékaři Alexisu Franku Hartmannovi (1898 - 1964), který přidal laktát sodný ve funkci pufru do roztoku. Hartmann byl americký pediatr a klinický biochemik. Jeho vědecká práce se týkala biochemie a problémů metabolismu, zatímco jeho klinické pediatrické zájmy zahrnovaly anoxii, hypoglykémii, nefritidu, nefrózu a chemoterapii. Byl jedním z prvních lékařů, kteří používali inzulin k léčbě cukrovky u kojenců. Jeho nejznámější přínos v medicíně byl ve studiu tělních elektrolytů a nitrožilní náhradě tekutin. 

Poznámka autora: 

Tím ovšem seznam farmaceutických eponym nekončí - ještě dnes se okrajově setkáváme s Lassariho pastou, Lužovou a Whitfieldovou mastí a tak dále. Samostatnou kapitolu tvoří autorství dnes stále velmi populárních tzv. Bendových nosních kapek. Věřím, že to zůstává výzvou pro farmaceuty, aby si vytvořili podrobnější monografii těchto svých eponym, neboť velmi zajímavě odrážejí spojenou historii farmacie a medicíny a přinášejí poučení až do dnešních dní.

Četli jste i předešlé díly?

EPONYMA V LÉKÁRNĚ I.

EPONYMA V LÉKÁRNĚ II.

EPONYMA V LÉKÁRNĚ III.