PharmDr. Tomáš Arndt

Eponyma léčiv a vžité názvy v lékárně aneb Po kom se ty léky jmenují

Farmaceutický eponym (z řeckého eponymos = dávající jméno) je v praxi užívané autorské označení receptury, reakce, léčiva, léčivého přípravku, pomůcky, výrobního postupu apod. Nejsou příliš známá (na rozdíl od lékaři používaných anatomických eponym), byť se lékárník (ale také pacient) s nimi setká velmi často, někdy i ve zkomolené formě. Některé z nich už odvál čas, jako například Bradáčovy čípky, Tesařova nosní mast, Méglinovy či Wenckebachovy pilulky, Pagenstecherova mast nebo Appeltovy prášky.

Jiné se používají dodnes, nebo se s nimi můžeme ještě poměrně často setkat ve starší, ale stále používané odborné literatuře. Pojďme si o některých z nich v našem novém seriálu něco říct. 

Solutio Chlumský

Jedná se o směs kafru a krystalického fenolu v 95% lihu (v poměru 6:3:1). Dodnes se jako dezinfekční roztok používá v chirurgické, stomatologické a veterinární praxi. Do světa farmacie ji uvedl Vítězslav Chlumský (1867-1943), který se řadí mezi zakladatele moderní české ortopedie. Promoval ještě na tehdejší Karlo-Ferdinandově univerzitě v roce 1895. Po krátké praxi v Brně odešel pracovat jako chirurg do Vratislavi, kde na zdejší Jagellonské univerzitě byl v roce 1909 jmenován mimořádným profesorem. Po vzniku Československa začal působit v Bratislavě na Univerzitě Komenského jako řádný profesor ortopedie. Na této univerzitě působil v letech 1927 až 1928 jako děkan lékařské fakulty. V roce 1925 založil „Československou společnost ortopedickou".

Mnozí z nás znají ještě název masti "Phlegmoton". Jedná se o Chlumského roztok vmíchaný do masťového základu (Unguentum molle) a používaný jako lokální anestetikum například na hmyzí štípnutí. 

Kutvirtovo kloktadlo (Gargarisma Kutvirt)

Jedná se o roztok mentolu, ratanové tinktury a formaldehydu (35 %) v 85% lihu a používaný jako kloktadlo. Ještě v osmdesátých letech minulého století ho národní podnik Galena vyráběl po názvem "GA-FO". Kloktadlo se doporučuje jako dezinfekce a antiseptikum dutiny ústní. Ještě dodnes je obvyklou součástí sortimentu většiny lékáren.

Do praxe bylo zavedeno profesorem Otakarem Kutvirtem (1867-1929). Promoval na lékařské fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze v roce 1896. Svoji kariéru začal jako externí lékař ve Všeobecné nemocnici v Praze, kde byl asistentem na klinice ušního lékařství (otiatrie). Poté pracoval jako odborný lékař a konziliář městské nemocnice v Plzni. Úspěšně se habilitoval z nemocí ušních, nosních a krčních v roce 1907. Od roku 1908 vedl oddělení těchto nemocí (dnes označované jako ORL) v pražské Vinohradské nemocnici. V roce 1913 získal mimořádnou profesuru a stal se přednostou kliniky. V roce 1920 byl jmenován řádným profesorem. Zde pracoval až do své smrti v roce 1929. Z této kliniky vybudoval moderní a uznávaný ústav. 

Solutio Novikov (Novikovův roztok)

Ještě nedávno byla každá pooperační či jiná rána pravidelně ošetřována Novikovovým roztokem. I dnes je stále používaným, byť ne tak často. Má ho na skladě většina lékáren v naší republice. Jedná se o směs taninu a brilantové zeleně (Viride nitens) ve vláčném collodiu s malým přídavkem éteru. Působí baktericidně a fungistaticky díky obsahu brilantové zeleně. Čirý, tmavě zelený, viskózní roztok charakteristického zápachu po etheru zanechává po nanesení na kůži a odpaření rozpouštědel tmavě zelený, dobře ulpívající film.

Jeho objevitelem byl Nikolaj Vasiljevič Novikov (1921-1988), traumatolog a ortoped působící v Doněcku. O roztoku poprvé publikoval článek v časopise Medicinskij rabotnik v roce 1953. Jedna ze složek, briliantová zeleň, je označována za potenciálně karcinogenní a může způsobit řadu vedlejších účinků. 

Charvátovy pilulky

Tyto pilulky patří k dnes již řídkým magistraliter lékům, ale stále se s nimi můžeme setkat, byť ne ve formě pilulek, ale tobolek. V klasické formě obsahovaly jodid draselný, fenobarbital a chinidin sulfát, často se přidával například bromisoval. Byly předepisovány k léčbě hypertyreózy. Naposledy se objevily v třetím vydání Československého lékopisu z roku 1970. Původní pilulky se vyráběly z pilulkoviny (dříve též pokruta, massa) a připravovaly se v čase potřeby. Z pilulkoviny se vytvořil tzv. válenec, který obsahoval účinné látky a rozdělil se na stejně velké kousky.

Jejich autorem byl Josef Charvát (1897-1984), který je označován za zakladatele československé endokrinologie. Studovat medicínu začal v Praze v roce 1916 na tehdy ještě Karlo-Ferdinandově univerzitě. Musel ovšem narukovat, a proto studia dokončil v roce 1923 na lékařské fakultě nově vzniklé Univerzity Karlovy. Absolvoval studijní pobyty v Anglii a Francii a v roce 1924 zveřejnil svoji habilitační práci z oboru endokrinologie o účincích inzulínu. O rok později se stal asistentem na 2. lékařské (interní) klinice v Praze u profesora Josefa Pelnáře. Zde začal zavádět v prvorepublikovém Československu úplně nový obor - endokrinologii. V roce 1928 se stal docentem v oboru patologie a terapie nemocí vnitřních. Napsal první českou učebnici endokrinologie a byl prvním u nás, kdo začal předepisovat ve dvacátých letech minulého století inzulin k léčbě diabetu. U otylosti u dospívajících navrhl hormonální léčbu a také dodnes užívanou „Charvátovu" dietu. Během okupace byl už 1. září 1939 zatčen gestapem za organizování odboje a vězněn v pankrácké věznici a v koncentračních táborech Dachau a Buchenwald. Po válce a během komunistického režimu se zásadně vyhýbal politickým funkcím (nebyl nikdy členem KSČ ani disidentem). Léčil celou řadu politiků, jako byli Edvard Beneš, Antonín Švehla, Klement Gottwald a mnoho dalších. 

Příště se s PharmDr. Arndtem podíváme, odkud se vzaly Vítkovy prášky nebo kdo byl A. V. Višněvskij a kolik existuje verzí jeho balzámu.   

EPONYMA V LÉKÁRNĚ II.