PharmDr. Tomáš Arndt

Ve třetím článku z mini série připomínající dávné nebo zaniklé lékové formy se podíváme na předchůdce pilulek, ale i na formy určené k topické aplikaci.

Tabulae 

Tabulae, tabulky byly další specifickou lékovou formou z období 17. a 18. století. Vídeňské dispensatorium (1729) uvádí dva druhy. V rakouském provinciálním lékopisu (1774) už byly uvedeny jen Tabulae de althaea (proskurník lékařský, Althea officinalis). Byly uvedeny ještě v prvním vydání rakouského lékopisu (1812).

V lékárnách se tyto tabulky připravovaly smícháním jemně práškovaného proskurníkového kořene s cukrem a tragantovým slizem. Vznikla pasta, která se rozestřela do tenké vrstvy. Ta se usušila a rozřezala na čtverečky.

Tabulky byly společně s již zmíněnými morsulkami a také s trociškami (Trochisci) předchůdkyně pilulek. Společnou surovinou byl tragantový sliz, který se v obou lékových formách používal jako pojidlo. Měly ovšem rozdílný tvar. 

Emplastra 

Emplastra (z řeckého slova emplastrum, náplast) byly velmi oblíbenou lékovou formou, která přetrvala až do druhé poloviny 20. století v našich lékárnách. Navzdory názvu nešlo o náplasti v tom slova smyslu, jak je známe dnes. Jednalo se o lékové formy určené k zevní aplikaci.

Důležité u nich bylo, že měkly kontaktem s lidským tělem a při mírném zahřívání tály. Byly také nazývány starším českým názvem přílepy, protože se daly hníst a přilepit na kůži (také se označovaly nám dnes známým slovem flastry). Při kontaktu s lidským tělem měkly, přilepily se na pokožku a působily dlouhou dobu. V lékárně se obvykle uchovávaly ve tvaru válečků (magdaleones; z hebrejského migdal, tedy cylindrická věž). Před expedicí se nahřály a natřely na podložku, jež měla tvar a velikost odpovídající místu aplikace. Jejich složení bylo velmi pestré: obsahovaly olovnaté soli mastných kyselin, tuky, vosk, pryskyřice nebo terpentýn. Právě podle těchto obsažených látek se dělily na náplasti olovnaté, olovnato-pryskyřičné a pryskyřičné.

K olovnatým náplastem patřil Emplastrum Plumbi simplex (náplast jednoduchá olovnatá) složená ze slunečnicového oleje, vepřového sádla a kysličníku olovnatého. Tato náplast se používala při přípravě oficinálních náplastí jako Emplastrum aedhesivum, Emplastrum Hydrargyri (rtuťová náplast), Emplastrum Plumbi compositum (olovnatá složená) a Emplastrum saponatum (mýdlová).

Náplasti olovnato-pryskyřičné byly směsi olovnatých náplasti s pryskyřičnými látkami. Například Emplastrum aedhesivum (lepivá náplast).

Náplasti pryskyřičné byly směsi pryskyřic a klejopryskyřic s tuky nebo voskem. Patřila tam Emplastrum Cantharidinum (ze španělských mušek), Emplastrum Cantharidum perpetuum (pryšcová, obsahovala prášek z pryšce, Euphorbium) nebo Emplastrum Meliloti (komonicová, komonice lékařská, Melilotus officinalis). Tyto náplasti již nebyly součástmi posledního, osmého vydání rakouského lékopisu (1906).

Náplasti natřené na látku (plátno nebo hedvábí) se nazývaly Emplastra extensa.

Emplastra se připravovaly různým způsobem. Mohlo jít o vaření (Emplastrum Plumbi simplex), roztavení (Emplastrum adhaesivum) a hnětení. Poslední způsob se v dobové terminologii nazývalo malaxování (z latinského slova malaxo - tedy hnětu).

Léčivé látky se přimíchávaly k náplasti podle její tvrdosti: buď k rozehřáté nebo studené náplasti. Náplasťová hmota se nesměla přehřát, proto se tavila na vodní lázni. Výjimkou byly jen látky těžce tající jako Resina Dammar (pryskyřice z damaroně východní, Dammara orientalis) nebo Resina Colophonium (pryskyřice terpentýnová, terpentýn též postaru kalafuna). Ty se tavily na přímým zahříváním, ale na mírném ohni. Pokud náplasti obsahovaly více složek o různém bodě tkání, pak se nejprve roztavily látky těžce tavitelné, ke kterém se přidaly látky lehce tavitelné. Vzniklá masa (hmota), která obsahovala rychle tuhnoucí látky (například vosky) nebo prášky se míchala až do ztuhnutí. Práškovité látky musely být jemně práškované a pečlivě vysušené.

Látky prchavé povahy - kafr, silice, peruánský balzám a další, se přidávaly k již vychladlé hmotě.

Extrakty a soli se musely rozředit několika kapkami vody.

Rostlinné drogy, kantaridy (španělské mušky) a mýdla se přidávaly k roztavené a opět polovychladlé hmotě jako jemné či polojemné prášky.

Z původních 60 druhů náplastí ve vídeňském dispensatoriu (1729) jich bylo do provinciálního lékopisu (1774) převzato 21 (k nim byly přidány čtyři nové). V posledním vydání tohoto lékopisu jich bylo již jen 20. Seznam náplastí v sazbách z roku 1796 odpovídá poslednímu vydání provinciálního lékopisu. Pražská sazba z roku 1819, která by měla obsahovat léčiva podle provinciálního lékopisu, uvádí jen šest druhů náplastí. V posledním vydání rakouského lékopisu (1906, 8. vydání) bylo uvedeno 16 druhů náplastí. Ještě poslední, čtvrtý československý lékopis (1987) se zmiňuje o Emplastrum plumbi simplex. 

Obrázky jsou z Lékárnické učebnice z roku 1938, kterou autor vyhledal pro článek online v Národní knihovně.

Přečtěte si také:

ZAPOMENUTÉ LÉKOVÉ FORMY I.
ZAPOMENUTÉ LÉKOVÉ FORMY II.
EPONYMA A VŽITÉ NÁZVY V LÉKÁRNĚ VI.