Vymotala jsem se z bludiště nemocničních chodeb a bez jasného cíle se vydala směrem k Václavskému náměstí. Plánovala jsem, že volné odpoledne využiji k nákupům, ale představa nového oblečení najednou nebyla vůbec lákavá. Hlavu jsem měla prázdnou a nohy těžké, zapadla jsem do velkého pohodlného křesla v kavárně a objednala si obrovské cappuccino, vytáhla mobil a začala pátrat, co je to ta ROZTROUŠENÁ SKLERÓZA.
Brouzdala jsem po síti a skládala si dohromady střípky informací, na které jsem narazila. Ze všech článků jsem si vybrala informace, které se mi hodily. Je to vážná nemoc, neléčitelná. Není smrtelná (jupí, uvidím vnoučata). A díky moderní medicíně se dá její průběh zpomalit nebo zastavit. Pro spokojený život s eReSkou je důležitý zdravý životní sty, minimum stresu a spoustu pohybu. Tak jestli to dobře chápu, mám nemoc, jejíž léčba je celoživotní dovolená. To nezní zas tak hrozně.
Možná je to nepochopitelné, ale zaplavila mě obrovská radost. Jako bych dostala povolenku k úniku ze života, který žiji. Ze života naplněného neustálou aktivitou a péčí o ostatní. Jako by mi někdo dovolil dát si pauzu - a to bez výčitek! Hlavně ty poslední roky v izolaci, při epidemii Covidu, mi daly zabrat. Bylo toho opravdu hodně: dům, děti, škola, zahrada a ten všudypřítomný plíživý strach z nemoci. Jeden den byl jako druhý - snídaně, oběd, večeře. A najednou se stalo něco výjimečného, něco nového, já mám diagnózu! Bude změna, to je báječné! Dopila jsem vystydlé kafe, mobil jsem zastrčila do kabelky a vydala se do slunného dopoledne.
Na oběd jsme si s kamarádkou Monikou (lékařkou z Vědecko--Fantastické Nemocnice na Karlově náměstí) zašly na Vyšehrad a já si udržela opojnou radost z nevšedního dne (mám něco nového - mam výjimečnou diagnózu). Ale Monča mi tu radost kazila svými povzdechy a smutnými pohledy: „Ach jo, Pepi". Trochu jsem znejistěla. Že by to přece jen nebyla dovolená, co mě čeká? Asi si pak ty stránky o eReSce budu muset přečíst pozorněji.
Rozhodla jsem se pro tuto chvíli, kdy můžu být s Monikou a užívat si holčičí víkend, všechny její smutné pohledy důsledně ignorovat.
Na nic se neptat.
A Monika to respektuje.
Celá tíha diagnózy
Bylo to přesně podle plánu, prokecaly jsme celé odpoledne, zašly do sauny, daly si film a skleničku vína. Na noc jsem zůstala u Moniky. Popřála mi sladké sny a odešla do ložnice. Osaměla jsem na gauči v obyváku, místnost ozařovala světla velkoměsta. Znovu jsem si zapnula vyhledávač v telefonu. Tentokrát jsem začala hledat příběhy lidí s RS. A teprve teď jsem začala chápat. Potíže s pohybem, porucha vidění, problémy s vylučováním, svalová ztuhlost, potíže s vnímáním a soustředěním, únava, závratě. Následují kognitivní poruchy, problémy s řečí a ztráta hybnosti...
I když příběhy lidí, které jsem četla, byly optimistické a lidé v nich stateční, poprvé na mě dopadla celá tíha diagnózy. Postel byla náhle příliš tvrdá, peřina moc teplá a světlo za oknem moc jasné. Celodenní únava se přelila do horečných úvah o nejisté budoucnosti. Kdy ochrnu? Za týden, měsíc nebo roky? Budu schopná běhat po horách? Umřu? Kdo mi na to odpoví? Jedna otázka za druhou zvyšovaly moji úzkost. Ty nejhorší se týkaly dětí. Jak jim to řeknu? Budu tady pro ně? Raději jsem telefon zase vypla a uložila na poličku. Jestli jsem se něčemu za 10 let s dětmi naučila, pak je to umravňování nepokojných myšlenek. Všechny otázky jsem si schovala. A začala se soustředit jen na vlastní dech. Za pár minut se mi podařilo usnout, i když mi po tvářích stékaly slzy.
Vezu bolest, strach a nelásku?
Ráno bylo kalné. Monika se chystala na službu v nemocnici a já se rozhodla odjed ranním vlakem domů. Seděla jsem ve stejném kupé jako před dvěma dny, kdy jsem jela opačným směrem. Byla jsem stejná, a přesto bylo všechno jinak. Jízda vlakem byla nečekaně obtížná, nemohla jsem svou pozornost zaměřit na nic jiného. Musela jsem sedět a myšlenky se nedaly zastavit. V noci mi docvaklo, že i když budu zdravě žít, sportovat a usmívat se na život, můžu skončit na vozíku. Nemohu to úplně ovlivnit. Moje tělo si to rozhodne samo, nemám hlasovací právo. Kdo je tedy moje tělo, když ho nemůžu řídit? Kdo ho řídí? A proč mám pocit, že moje tělo jsem já, když si nemůžu rozhodnout, co mají které buňky dělat?
Za oknem jsem začala poznávat siluety kopců. Blížím se domů. Jak to vlastně oznámím Vítkovi? Za celý víkend jsme si vyměnili jen pár manželských „šifrovaných" zpráv: „Vše OK? Děti OK?", „Díky, já taky OK". Najednou mě zaplavil pocit obrovské viny - přivezu lidem kolem sebe bolest a strach. Jak jim můžu takhle ublížit? Zklamala jsem, protože oni si mysleli, že budu zdravá. Protože počítají s tím, že tady pro ně budu na 100 %. Ale já nebudu. Zkoumám svoje pocit pod drobnohledem - není právě tohle důvod moji autoimunitní nemoci? Nepožírá moje tělo samo sebe, protože upřednostňuji cizí zájmy nad své? „To sis vyvolala sama, protože se nemáš ráda." Takže se nebudu mít ráda za to, že se nemám ráda? Tak to je teda zamotané!
Ale není to pravda. Já se mám ráda. A záleží mi na lidech okolo. Je se mnou sranda. Vím spoustu věcí. Někdy jsem vystrašená holčička, která se to snaží schovat za „pohodu a nic neřešení". Ale to je přece normální.
Vlak zastavil v cílové stanici a já měla jasno. Vítkovi to zatím neřeknu. Má dost starostí. Počkám, až se vrátí ze služební cesty, aby na to nebyl sám. Zajdeme si někam na procházku, budeme v klidu a řeknu mu to co nejšetrněji. Všichni jsme se sešli doma. Vítek vzal o víkendu děti na lyže, a tak začalo velké vybalování. Dětský povyk přehlušil všechny myšlenky. Byla jsem připravena zapírat výsledky magnetické rezonance a všechny černé myšlenky. Chtěla jsem být statečná a odolávat všem dotěrným dotazům: „Jak ses měla?" Nikdo se mě ale na nic neptal, jen vybalovali lyže a zvědavě nakukovali pod pokličku hrnce s večeří. A to bylo na mě moc! Na tento druh nátlaku jsem nebyla vůbec připravená. Vyčíhla jsem si krátký moment, kdy byl Vítek v předsíni a děti se zabavily v obyváku. Postavila jsem se zády ke dveřím, aby je děti nečekaně neotevřely. A v neútulném prostředí mezi hromadami mokrého oblečení, lyžáky a sněhulemi jsem mu to všechno řekla. Neudržela jsem své tajemství ani půl hodiny. To jsem celá já. Připadalo mi to celkem symbolické.
Celý život čekáme na ten pravý moment. Až bude duha a jednorožci (Žofka si je stále plete s nosorožci). A místo toho se velké věci dějí v předsíni u kabátů a holínek. Mezí mícháním omáčky na špagety a čtením pohádky na dobrou noc.
Petra se rozhodla psát si deník. Zaznamenávat si své prožitky, pocity a zachytit na papíře novou dimenzi žití s nemocí. O vše se rozhodla s Magazínem podělit. Její příběh můžete na Magazínu sledovat v seriálu Pacientský příběh.
Přečtěte si také první díl:
Srdečně vás zveme na první fyzický Pharmacy event roku 2026, který se bude konat 11. února v srdci Brna - v hotelu INTERNATIONAL BRNO. Akce je určena lékárníkům, farmaceutickým asistentům a dalším nelékařským zdravotnickým profesionálům z Brna i z celé ČR. Program bude tradičně rozdělen na dopolední a odpolední část, každá bude samostatně akreditována u ČLnK, ČKFA a POUZP. Budete si tak moci vybrat část, která vás nejvíce zajímá, nebo se zúčastnit obou bloků a získat maximum bodů. Nabízíme i možnost rezervace obědu přímo v hotelu, objednat a zaplatit ho můžete při registraci. Tým Healthcomm Professional se těší na společně strávený den plný odborného vzdělávání, inspirace a příjemné atmosféry. K přihlášení můžete využít i banner na Magazínu, který vás přesměruje přímo na registraci.
Česko se podruhé umístilo na prvním místě v pilíři Zdraví a bezpečnost Indexu prosperity a finančního zdraví, který sestavuje Evropa v datech a Česká spořitelna. Stejně jako v předešlém roce se mezi silné stránky Česka řadí velmi silná kyberbezpečnost a dostupná lékařská péče. Posun zaznamenalo Polsko, které od minulého ročníku poskočilo ze čtvrté pozice na druhou příčku. Od minulého roku můžeme pro Česko pozorovat posun o dvě příčky v dostupnosti lékařské péče. Ale umístění ve statistice „naděje na dožití ve zdraví“ není zase tak příznivé - Česko se zde propadlo z 13. na 15. místo, přestože samotná hranice let prožitých ve zdraví v ČR vzrostla (z 61,8 na 62 let). Trend je nadále nepříznivý – Češi tráví zbytečně velkou část života v nemoci. Více na Indexprosperity.cz
Pravidla pro předepisování léčivých přípravků s obsahem psilocybinu v České republice jsou platná od 1. ledna 2026 a jsou stanovena novým nařízením vlády a novelou vyhlášky o předepisování léčiv. Psilocybin budou smět předepisovat pouze psychiatři nebo lékaři s nástavbovou specializací v psychoterapii pro léčbu farmakorezistentní deprese a souvisejících stavů, a to s přísnými limity: 75 mg/měsíc (max. 35 mg/dávka, 3x měsíčně), vždy s minimálně 4-6hodinovým dohledem. Tato úprava zavádí léčebné využití psilocybinu pomocí individuálně připravovaných léčivých přípravků (IPLP) a doplňuje legislativu. Indikace pro užívání je: farmakorezistentní deprese, deprese spojené s onkologickým onemocněním a jiné závažné stavy. Zavádění syntetického psilocybinu se bude řídit doporučenými postupy, které připravila Psychiatrická společnost České lékařské společnosti J. E. Purkyně.
Národní linka pro odvykání 800 350 000 spouští od prosince videokonzultace. Reaguje tím na rostoucí poptávku po distančním poradenství. Videohovory přinesou osobnější kontakt odborníků s lidmi, kteří chtějí skoncovat s kouřením či jinou závislostí, i s jejich rodinnými příslušníky a blízkými. Klasické telefonické hovory budou samozřejmě zachovány. Videokonzultace budou v první fázi sloužit především jako úvodní setkání s klientem, během něhož konzultant vyhodnotí situaci, motivaci a potřeby. Na základě tohoto zhodnocení bude další spolupráce pokračovat standardním způsobem. Klient si videokonzultaci rezervuje přes web chciodvykat.cz nebo telefonicky na čísle 800 350 000.