Jmenuji se Petra. Jsem šťastný člověk, protože mám v životě velké štěstí. Mám úžasného manžela, tři chytré děti, dům a po deseti letech mateřské i první zaměstnání. Začít chodit do práce po dlouhé mateřské dovolené je nesmírně vzrušující. Je to jako objevit celý nový život. A tím to také všechno začalo...

Když už jsem byla venku z kolotoče každodenní péče o děti a domácnost, rozhodla jsem se dohnat resty a mj. navštívit i neurologa, aby mi předepsal rehabilitace na bolavá záda. Výpadky zraku jsou přece „jen" od krční páteře. Řekněte sami, kdo by neměl problémy se třemi dětmi na krku (a to doslova).

Dostat se k lékaři není dnes nic snadného. Po čase se zdálo, že si pro takový úkol budu muset najít asistentku, minimálně na poloviční úvazek. Jen dovolat se sestře mi zabralo několik dní. Asi tu situaci znáte - když se nedovoláte poprvé, zapomenete a voláte zase až za týden, za měsíc... Když se mi konečně podařilo termín dojednat, musela jsem v diáři listovat poměrně dlouho, tři měsíce do kontroly nejsou dneska žádná zvláštnost. Musela jsem si dokonce koupit nový diář, protože před Vánoci se ordinací paní doktorky prohnal Covid a případy, které nejsou akutní, se odložili na únor. No nic, v novém diáři jsem nalistovala pár dalších stránek. 

Proč jste přišla tak pozdě?

Nadešel den D. Dneska konečně, po několika měsících, dostanu žádanku na rehabilitace a začnu cvičit tak, aby to mělo smysl. Musela jsem si zapsat, co mě trápí. Protože vždy, když vejdu do ordinace, všechny problémy zapomenu a tvrdím, že jsem zdravá. Velmi příjemná zdravotní sestra se na mě zkoumavě zahleděla a s upřímným povzdechem mi sdělila, že na to, že mám tři děti, vypadám ještě dobře. Než jsem si v sobě rozklíčovala, zda je to pochvala či politování, mohla jsem na vyzvání vstoupit do ordinace. Mladá lékařka za psacím stolem vypadala unaveně, asi byla mírně podrážděná, což bylo pochopitelné s ohledem na plnu čekárnu. Bez větších průtahů a zbytečného představování (protože lékař je přece lékař a není třeba se více představovat) jsem přešli k anamnéze a vyšetření.

„Proč jste s takovými problémy přišla tak pozdě?" Zeptala se nazlobeně paní doktorka a já ztratila řeč. Opravdu jsou moje bolístky PROBLÉM? Nejsou to jen mírné doprovodné projevy nesprávné péče o tělo? Zrovna dnes si kolegové v kanceláři rozdávali Brufeny jako bonbóny ke Dni matek („Bolí tě hlava? Na, dej si taky."). Je pravda, že mám občas výpadek vidění a brní mě ruka a noha a bolí mě záda. Unavená jsem, ale už 10 let jsem nespala celou noc bez probuzení, tak co je na tom divného? Jsem matka - pracuji 24/7. Zarytě jsem mlčela. 

Důkladné neurologické vyšetření pak probíhalo podle lékařské rutiny. Až na vyšší ztuhlost svalů mé tělo reagovalo dobře. Paní doktorka si s povzdechem sedla za psací stůl a psala zprávu. Seděla jsem vzpřímeně na židli a ani jsem nedýchala, protože doktoři by se neměli rušit, když píší zprávy. Dostala jsem poukázky na magnetickou rezonanci, EEG a vyšetření krčních tepen. S každým dalším papírem jsem se cítila menší a menší. Nenašla jsem odvahu zeptat se na rehabilitace. Poněkud zaražená jsem opět stála u sestry, která mi starostlivě vypsala telefonní kontakty na objednání vyšetření (možná jsem si tu asistentku měla najít). A domluvila mi termín pro kontrolu: „Až obejdete všechna vyšetření s výsledky, přijďte v dubnu za námi."

S povzdechem jsem opustila ordinaci a zamířila domů chystat oběd, vyzvednout děti ze školy, vyžehlit prádlo, uklidit v koupelně, dohlídnout na děti při psaní úkolů, zatopit v kamnech a nakrmit králíky. Prostě normální den. Až večer jsem si uvědomila, že žádanku na magnetickou rezonanci můžu uplatnit u své kamarádky v Praze a vyšetření využít jako neodkladný důvod k dlouho odkládanému setkání. Super, na každé věci se dá najít něco hezkého!

Byla sobota ráno a já šla sama Prahou. Nikdo mě netahal za ruce a vzrušeně mi neukazoval to, či ono.  Třeba toho legračního pejska, kterého jsem si stejně sama všimla. Opatrné zimní slunce se opíralo do ozdobných fasád domů. Když jsem před lety v Praze žila, nikdy jsem neměla čas projít se po městě a v klidu se rozhlížet. V příjemném tempu jsem došla až k oddělení radiologie VFN (Vědecko-Fantastické Nemocnice) na Karlově náměstí.

Pohodová nálada mě začala pozvolna opouštět, uvědomila jsem si, že mě čeká klaustrofobický hlučný „tunel" a ležení bez pohnutí - nic příjemného. Kamarádka Monika mě vyzvedla u vchodu a vedla mě po schodech dolů do útrob budovy. Byla jsem velmi překvapená, že prostory jsou čisté a moderní. Ale největší překvapení mě teprve čekalo, když jsem seděla na pojízdném lůžku magnetické rezonance a dostala jsem na hlavu skleněný štítek a na uši sluchátka. Do sluchátek mi pustili příjemnou meditační hudbu a ve štítku se zrcadlily záběry z japonské zahrady, které se projektorem promítaly na zeď za tunelem. Neměla jsem ani na okamžik klaustrofobický či nepříjemný pocit. Naopak jsem se dokázala příjemně uvolnit a celé vyšetření uteklo rychle a bez problémů. Díky za dary moderní technologie! 

Mozek máš hezký, ale tady v míše se mi to nelíbí

Po vyšetření si mě Monika odvedla do místnosti pro lékaře a na výkonném počítači si otevřela můj záznam. Systematicky, se soustředěným výrazem prohlížela můj mozek. S úžasem jsem ji nakukovala přes rameno, snímky byly velmi detailní. Monika obratně měnila roviny pohledu a přehazovala si řezy na různé obrazovky.

„Mozek máš velmi hezký," konstatovala. Takovou lichotku jsem ještě neslyšela. „Ale tady v míše se mi to nelíbí," pokračovala. Všimla jsem si, jak začala být neklidná a taky jsem zaostřila na bílé skvrnky v míše. Moniku znám už spoustu let a patří k mým nejbližším přátelům. Pochopila jsem, že jsem ji dostala do velmi nepříjemné situace. Najednou mi přišlo líto, že jsem žádanku na magnetickou rezonanci použila jako záminku k cestě do Prahy. A rovnou jsem kamarádku začala utěšovat: „Moni, to nevadí, za to nemůžeš. Tak co to je?" Smutně se na mě usmála.

„Vypadá to jako roztroušená skleróza, ale musím to probrat s kolegy, abych si byla jistá", řekla mi kamarádka Monika s tím, že nyní musí ještě pracovat, ale že se můžeme vidět odpoledne a dáme si oběd.

V tu chvíli mi bylo Moniky líto. Zdálo se mi, že se pod tíhou mé diagnózy celá scvrkla. Ani mne nenapadlo, že je to MOJE DIAGNÓZA. Nasadila jsem široký úsměv a pevně ji objala. „Tak mám, možná, roztroušenou sklerózu. To se zvládne, neboj!".

A tak se začal psát můj příběh s nemocí...

I když to není tak úplně přesné. „eReSku" jsem měla už dlouho před tím, takže by se dalo říct, že začal můj životní příběh s diagnózou.

Petra se rozhodla psát si deník. Zaznamenávat si své prožitky, pocity a zachytit na papíře novou dimenzi žití s nemocí. O vše se rozhodla s Magazínem podělit. Její příběh můžete na Magazínu sledovat v seriálu Pacientský příběh.