Adelheid Müller-Lissner
Když vylétnou děti z hnízda
Od symbiózy k samostatnosti
Překlad Alena Bezděková
Portál, 2021
Brož., 200 s., 305 Kč

Okamžik, kdy děti dospějí, osamostatní se a opustí domov a rodiče, patří v životě k těm přelomovým. Kniha známé německé psycholožky otvírá témata, která se v souvislosti s touto situací objevují, a nabízí konstruktivní řešení.

Autorka, Adelheid Müller-Lissner, není jen pedagožka a psycholožka, ale i novinářka, která napsala větší počet knih o různých aspektech vztahu rodičů a dětí.

UKÁZKA Z KNIHY:

Generace skoro nejlepších přátel?

Novinářka, spisovatelka a matka čtyř dětí Gerlinde Unverzagt se inspirovala úspěšným francouzským filmem Nedotknutelní, v němž mezi dvěma zcela rozdílnými muži - movitým vozíčkářem a v této profesi zcela nezkušeným pečovatelem - postupně vzniká nádherné přátelství.

     Její teze se však zaměřuje na zcela jiný lidský vztah: vychází z postřehu, že rodiče a děti dnes obvykle spojuje mnohem přátelštější vztah než před několika desetiletími. „Mě by ani ve snu nenapadlo, že bych šla s mámou do sauny, do kina nebo na kurs pilates." Autorka, která se narodila v roce 1960, to říká jasně: „Nám se na rodičích nelíbilo vůbec nic." Oblečení, hudební vkus, politická orientace - „neexistovala žádná shoda, a už vůbec ne společné zájmy". Popisuje tím kolektivní zkušenost západoněmecké generace dětí narozených v době baby boomu, ovlivněné dopady studentských bouří na konci šedesátých let. Zkušenost, kterou sdílí řada mých respondentů.

     Autorka z toho vyvozuje, že osamostatnit se a dospět bylo dříve jednodušší. „Nám se dařilo snáz přestřihnout pupeční šňůru, která nás svazuje s rodiči, protože byly jasně stanovené meze a vytyčené bojové linie." Je snazší odrazit se od tvrdé zdi než od měkkého polštáře. Z tohoto pohledu tkví riziko v tom, že děti jsou s rodiči skoro nejlepší kamarádi, nebo jim v extrémním případě připadají jako součást manželského páru. Jako matka samoživitelka, která Unverzagt se vší vážností sdělila: „Můj syn je mužem mého života."

     V tomto bodě s Gerlindou Unverzagt souhlasím jen částečně. Přerušení pupeční šňůry ztěžuje i to, že někteří rodiče nespouštějí své dospělé děti z očí. Někteří z hojně citovaných „helikoptérových rodičů" je dokonce doprovázejí na uváděcí týden prvního semestru. Já sice takové matky a otce znám pouze z novinových zpráv, ale setkala jsem se s matkami, které každou hodinu kontrolují, jestli je jejich syn studující v jiném městě zrovna přihlášený v aplikaci WhatsApp - a může jim odpovědět. „Digitální pupeční šňůra," komentuje to Unverzagt výstižně. Ale nepřehánějme. I dříve se našly matky, které kontrolovaly své dospělé děti. Potají jim četly dopisy nebo deníky, místo aby se probíraly mobilem nebo chaty svého dítěte.  

Fakt, že dnešní generace si bývají často mnohem bližší, ztěžuje loučení všeho druhu: když dospělé děti odcházejí z domu, když rodiče a děti žijí daleko od sebe, když rodiče jednoho dne onemocní a zemřou.

Ve vnímané bolesti se skrývá velice dobrá zpráva: je to proto, že si rodiče s dětmi rozumí. Proto obě strany mnohdy potřebují čas, aby se s novou situací vypořádaly.

Kdo se trápí kvůli tomu, že končí naplněná, aktivní životní etapa, ten možná lituje konečnosti toho krásného, ale není zdrcený, současně je totiž rád, že tuto etapu prožil a že se mu toho tolik podařilo.

Ano, hnízdo je prázdné. Ale podmínkou dobrého vztahu není podle všech zkušeností společná střecha nad hlavou.