UKÁZKA Z KNIŽNÍ NOVINKY NAKLADATELSTVÍ PORTÁL

Bärbel Wardetzki

Věčná touha po uznání

Perfekcionismus narcistních žen

Překlad Kateřina Prešlová

Nakladatel: Portál, 2020

ISBN: 978-80-262-1672-8

Autorka Bärbel Wardetzki je zkušená německá psychoterapeutka a autorka několika bestsellerů na téma poruchy příjmu potravy, ženské sebevědomí a obrana proti verbálním útokům.

Kdo opravdu jsem?

Skutečné sebeprožívání je pro narcistické jedince ve velké míře nepřístupné. Člověk s ním téměř není v kontaktu a sám sebe vnímá hlavně v oscilaci mezi oběma póly falešného já. Postižení lidé to často popisují následovně:

„Proč se cítím tak nicotně a zle, když na ostatní působím jako samostatný a úspěšný člověk? Kdo a co opravdu jsem? Ten ubohý neschopný trpaslík plný strachu, nebo velký všemocný hrdina ze svých představ?"

Nejsou ani jedno, ani druhé. Jsou od každého kousek, ale ještě i něco jiného. To, kým ale skutečně jsou, v nejlepším případě jen tuší.

   Skutečné sebeprožívání zahrnuje u narcistických osobností vedle skutečných pocitů a potřeb i ty dětské, které zůstaly nenaplněné nebo byly nežádoucí. Jak jsme již viděli, jedná se o nesplněná přání jistoty, bezpečí, uznání, důvěry a vazby. Dále o poruchy v prožívání hladu a sytosti, tělesného komfortu, hřejivého doteku a tělesné blízkosti. Část skutečného sebeprožívání tvoří také obavy, které převládaly v době, kdy se falešné sebeprožívání utvářelo. Jedná se především o anihilační strach a strach z opuštěnosti.

   Z deficitního vývoje já přetrvalo přání splynutí s ideálním druhým člověkem (partnerem, přítelkyní nebo terapeutkou), přání neustálého a úplného zrcadlení a obdivu i tlak na naplnění. Tyto nároky bývají doprovázeny silnými pocity zranění a vzteku, jelikož jsou nesplnitelné. Ke zranění já dochází velmi rychle, brzy se stává nejistým a nestabilním. Z toho plynou pocity prázdnoty, paniky a nicoty spojené s prožíváním nicotnosti, slabosti a rozpadu.

   Přiblížení ke skutečnému sebeprožívání je odpovídajícím způsobem prožíváno jako znejistění. Dojde-li totiž ke kontaktu se skutečným já, dojde také k vyvolání těch pocitů, které doposud byly potlačovány a které souvisejí s raným dětstvím, opuštěností a zraněním. Proto není divu, že dojde-li k přiblížení ke skutečnému sebeprožívání, začnou se střídat stavy hlubokého strachu a paniky s obdobími, kdy se postižení lidé cítí dobře. Úloha terapeutky spočívá v tom, aby pomohla pacientům „přivítat nevítané pocity", podpořit jejich vyjádření a odstranit blokace.

     „Už vůbec nevím, co se se mnou děje, jsem úplně zmatená." Takto se vnímají ženy, když začnou cítit své skutečné sebeprožívání. Mají pocit, že nic už není na svém místě, někdejší vyhýbavé manévry falešného já ztrácejí svou účinnost, přechodná vnitřní stabilita prudkých citů je narušena a ony samy už si připadají méně předvídatelné než dřív. Toto znejistění doprovází strach z toho, co se s nimi děje. Ženy se pokoušejí vnést do svého prožívání opět řád a rovnoměrnost, to se jim v této chvíli však nedaří. Zároveň však prožívají také nové, pozitivní pocity sounáležitosti, tělesného uvolnění a spokojenosti.