
Bärbel Wardetzki
Věčná touha po uznání
Perfekcionismus narcistních žen
Překlad Kateřina Prešlová
Nakladatel: Portál, 2020
ISBN: 978-80-262-1672-8
Autorka Bärbel Wardetzki je zkušená německá psychoterapeutka a autorka několika bestsellerů na téma poruchy příjmu potravy, ženské sebevědomí a obrana proti verbálním útokům.
Kdo opravdu jsem?
Skutečné sebeprožívání je pro narcistické jedince ve velké míře nepřístupné. Člověk s ním téměř není v kontaktu a sám sebe vnímá hlavně v oscilaci mezi oběma póly falešného já. Postižení lidé to často popisují následovně:
„Proč se cítím tak nicotně a zle, když na ostatní působím jako samostatný a úspěšný člověk? Kdo a co opravdu jsem? Ten ubohý neschopný trpaslík plný strachu, nebo velký všemocný hrdina ze svých představ?"
Nejsou ani jedno, ani druhé. Jsou od každého kousek, ale ještě i něco jiného. To, kým ale skutečně jsou, v nejlepším případě jen tuší.
Skutečné sebeprožívání zahrnuje u narcistických osobností vedle skutečných pocitů a potřeb i ty dětské, které zůstaly nenaplněné nebo byly nežádoucí. Jak jsme již viděli, jedná se o nesplněná přání jistoty, bezpečí, uznání, důvěry a vazby. Dále o poruchy v prožívání hladu a sytosti, tělesného komfortu, hřejivého doteku a tělesné blízkosti. Část skutečného sebeprožívání tvoří také obavy, které převládaly v době, kdy se falešné sebeprožívání utvářelo. Jedná se především o anihilační strach a strach z opuštěnosti.
Z deficitního vývoje já přetrvalo přání splynutí s ideálním druhým člověkem (partnerem, přítelkyní nebo terapeutkou), přání neustálého a úplného zrcadlení a obdivu i tlak na naplnění. Tyto nároky bývají doprovázeny silnými pocity zranění a vzteku, jelikož jsou nesplnitelné. Ke zranění já dochází velmi rychle, brzy se stává nejistým a nestabilním. Z toho plynou pocity prázdnoty, paniky a nicoty spojené s prožíváním nicotnosti, slabosti a rozpadu.
Přiblížení ke skutečnému sebeprožívání je odpovídajícím způsobem prožíváno jako znejistění. Dojde-li totiž ke kontaktu se skutečným já, dojde také k vyvolání těch pocitů, které doposud byly potlačovány a které souvisejí s raným dětstvím, opuštěností a zraněním. Proto není divu, že dojde-li k přiblížení ke skutečnému sebeprožívání, začnou se střídat stavy hlubokého strachu a paniky s obdobími, kdy se postižení lidé cítí dobře. Úloha terapeutky spočívá v tom, aby pomohla pacientům „přivítat nevítané pocity", podpořit jejich vyjádření a odstranit blokace.
„Už vůbec nevím, co se se mnou děje, jsem úplně zmatená." Takto se vnímají ženy, když začnou cítit své skutečné sebeprožívání. Mají pocit, že nic už není na svém místě, někdejší vyhýbavé manévry falešného já ztrácejí svou účinnost, přechodná vnitřní stabilita prudkých citů je narušena a ony samy už si připadají méně předvídatelné než dřív. Toto znejistění doprovází strach z toho, co se s nimi děje. Ženy se pokoušejí vnést do svého prožívání opět řád a rovnoměrnost, to se jim v této chvíli však nedaří. Zároveň však prožívají také nové, pozitivní pocity sounáležitosti, tělesného uvolnění a spokojenosti.
Ministr zdravotnictví představil 12. června výsledky mezinárodního projektu Patient Reported Indicator Surveys (PaRIS). Projekt mapuje zkušenosti a spokojenost chronicky nemocných pacientů s primární zdravotní péčí v 19 státech OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj). Česká republika v něm dosáhla nadprůměrných výsledků. Do šetření se zapojilo 4 136 českých pacientů ze 110 ordinací praktických lékařů. Mezi pacienty ve věku 45 let a více má 85,2 % alespoň jedno a 53,3% dvě a více chronických onemocnění. Až 96 % chronicky nemocných pacientů hodnotilo kvalitu péče v Česku jako dobrou. Češi uvádějí nadprůměrnou spokojenost s kvalitou péče, duševním zdravím i dlouhodobým vztahem se svými lékaři. Celkem 72 % českých pacientů uvedlo, že své fyzické zdraví hodnotí jako dobré či velmi dobré. Tento výsledek je mírně nad průměrem všech 19 zapojených zemí, který činí 70 %. Dále pak 87 % českých respondentů označilo své duševní zdraví za dobré. Průměr mezi zeměmi OECD činil 83 %, což řadí ČR mezi země s nejvyšší mírou spokojenosti v této oblasti. Více než čtyři z pěti osob (87 %) se třemi nebo více chronickými onemocněními v ČR uvádějí, že jejich léky byly v posledních 12 měsících zkontrolovány zdravotnickým pracovníkem, což je o 12 procentních bodů více, než činí průměr OECD. Český zdravotní systém vykazuje nadstandardní výsledky i v oblasti koordinace péče, ve schopnosti lékařů sladit péči o pacienta napříč různými službami.
Cena PhDr. Alice Garrigue Masarykové, udílená od roku 2022, nese jméno dcery prezidenta T. G. Masaryka, která se zasloužila o rozvoj ošetřovatelství a sociální péče u nás. Na slavnostním ceremoniálu, který se uskutečnil ve spolupráci Ministerstva zdravotnictví a Výboru pro zdravotnictví Senátu Parlamentu České republiky, předal náměstek ministra zdravotnictví Jakub Dvořáček ocenění těm, kteří svým dlouhodobým přínosem dělají dobré jméno českému ošetřovatelství. Cenu v roce 2025 získaly: prof. PhDr. Valérie Tóthová, PhD., Dr.h.c. za celoživotní akademickou a odbornou činnost v oblasti ošetřovatelství; PhDr. Martina Šochmanová, MBA za dlouholetou aktivní činnost ve vedení profesní organizace; Lenka Vaculová za výjimečné nasazení v každodenní přímé péči o pacienty, lidský přístup a trvalý přínos k důstojnosti a kvalitě poskytované zdravotní péče. Zvláštní poděkování patří rodině Jiřiny Meissnerové, která se celý profesní život s hlubokým nasazením věnovala péči o pacienty na plicním oddělení nemocnice v Krnově.