
Proč odměna funguje lépe
Skinnerův výzkum ukázal, že prostřednictvím pozitivního posilování dosáhneme žádoucího chování mnohem snáz. Skinner tak naučil chodit holuby do osmičky, hrát ping-pong, a dokonce navádět rakety (za druhé světové války věnovalo ministerstvo obrany Spojených států Skinnerovi za tímto účelem 25 000 dolarů, ale později „Projekt holub" zastavilo). Progresivní cvičitelé používají pozitivní posilování dodnes. Ne proto, že jsou to světci usilující o Nobelovu cenu míru, ale především proto, že jsou to nadmíru praktičtí tvorové. Nepracují s touto metodou proto, že je politicky korektní, ačkoli taková opravdu je, ale proto, že lépe funguje.
Pozitivní posilování je efektivnější hned z několika důvodů. Za prvé, mnohem více motivuje. Přemýšlejte o tom. Kdy se o něco doopravdy snažíte? Můžete-li dostat něco, co chcete - pochvalu, pusu, prémie? Anebo když se chcete vyhnout něčemu, oč nestojíte - kritice, zamračenému výrazu tváře, snížení platu? Ano, určitě se vám uleví, když vás nikdo nenakope do zadku - obrazně i doslova -, ale pořád se to nemůže rovnat odměně. A proto všichni tvorové, chtějí-li se vyhnout kritice, udělají jen to, co je nezbytně nutné. I trest může motivovat, ale nezažehne jiskru v oku. Vezměme si kupříkladu daně. Vyplňujete a podáváte daňové přiznání s nadšením? Možná ano, pokud očekáváte vrácení velkého přeplatku. Ale musíte-li stejně jako já berňáku zaplatit, o nějakém nadšení asi nemůže být řeč. Jelikož daňové přiznání vyplňuji jen proto, abych neplatila pokutu, vynakládám na to i minimální množství energie. V praxi to znamená, že to neustále odkládám, formulář vyplňuji na poslední chvíli a stejně jako legie dalších nemotivovaných lidí ho házím do poštovní schránky jedenatřicátého března. Klidně si nesouhlasně zamlaskejte, ale upřímně - co získám, když ho pošlu dřív? Možná se budu moct chlubit, že jsem letos už podala přiznání, a utahovat si z loudů, ale to pro mě není žádná odměna.
Progresivní cvičitelé usilují právě o to nadšení, jiskru, radost ze života. Tohle všechno najdete ve cvičitelské škole, třeba ve výběhu hyen. Stačí, aby si student stoupl ke kleci a hyena Savuti začíná hýřit nápady. Sedá si, aportuje, běhá dokolečka, zvedá klacek, pokládá přední tlapky pěkně na římsu v kleci, a to bez jediného povelu. Hledí na svého cvičitele chytrýma očkama, jako by říkala: „A co tohle? A tohle? Nebo tohle?" „Nabízí trik za trikem", jak říkají cvičitelé, aby zjistila, jestli by si náhodou nevysloužila kuřecí krk. Ze Savuti se stal takový nadšenec, že ji studenti naučili, aby sama vymýšlela vlastní pohyby; tomu se říká invenční výcvik. Na povel ruky hyena prostě udělá, co ji napadne - třeba jeden z mých oblíbených kousků, kdy se opře předními tlapkami o klec, na ně pak položí čumák a zatváří se jako naivka.
Jednou jsem pozorovala Savuti, jak na povel tiskne svůj dlouhý skvrnitý krk na klec. Studentka ji do chlupatého krku lehce štípla. Savuti zůstala v dané poloze, jak se od ní očekávalo. Studentka ji takto připravovala na odběr krve z krční žíly. Nastavením krku se Savuti ocitla v nesmírně zranitelné pozici. Proč by to měla dělat? Savuti to udělala, protože všechny její dosavadní zážitky s touhle studentkou a všechny její zkušenosti z výcviku byly dobré, dokonce zábavné. Očekávala je i nadále. Důvěřovala.
A to je další velká výhoda pozitivního posilování. Buduje důvěru. Je-li cvičitel pro zvíře zdrojem samých dobrých věcí, vytváří se příjemný pracovní vztah bez zábran. Guru všech cvičitelů Karen Pryorová to podává takto: Zvíře něco udělá a buď je za to odměněno, anebo se nic nestane. Chybí-li trest, zvíře nemá co ztratit, nemá důvod svému cvičiteli nedůvěřovat.
Ministr zdravotnictví představil 12. června výsledky mezinárodního projektu Patient Reported Indicator Surveys (PaRIS). Projekt mapuje zkušenosti a spokojenost chronicky nemocných pacientů s primární zdravotní péčí v 19 státech OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj). Česká republika v něm dosáhla nadprůměrných výsledků. Do šetření se zapojilo 4 136 českých pacientů ze 110 ordinací praktických lékařů. Mezi pacienty ve věku 45 let a více má 85,2 % alespoň jedno a 53,3% dvě a více chronických onemocnění. Až 96 % chronicky nemocných pacientů hodnotilo kvalitu péče v Česku jako dobrou. Češi uvádějí nadprůměrnou spokojenost s kvalitou péče, duševním zdravím i dlouhodobým vztahem se svými lékaři. Celkem 72 % českých pacientů uvedlo, že své fyzické zdraví hodnotí jako dobré či velmi dobré. Tento výsledek je mírně nad průměrem všech 19 zapojených zemí, který činí 70 %. Dále pak 87 % českých respondentů označilo své duševní zdraví za dobré. Průměr mezi zeměmi OECD činil 83 %, což řadí ČR mezi země s nejvyšší mírou spokojenosti v této oblasti. Více než čtyři z pěti osob (87 %) se třemi nebo více chronickými onemocněními v ČR uvádějí, že jejich léky byly v posledních 12 měsících zkontrolovány zdravotnickým pracovníkem, což je o 12 procentních bodů více, než činí průměr OECD. Český zdravotní systém vykazuje nadstandardní výsledky i v oblasti koordinace péče, ve schopnosti lékařů sladit péči o pacienta napříč různými službami.
Cena PhDr. Alice Garrigue Masarykové, udílená od roku 2022, nese jméno dcery prezidenta T. G. Masaryka, která se zasloužila o rozvoj ošetřovatelství a sociální péče u nás. Na slavnostním ceremoniálu, který se uskutečnil ve spolupráci Ministerstva zdravotnictví a Výboru pro zdravotnictví Senátu Parlamentu České republiky, předal náměstek ministra zdravotnictví Jakub Dvořáček ocenění těm, kteří svým dlouhodobým přínosem dělají dobré jméno českému ošetřovatelství. Cenu v roce 2025 získaly: prof. PhDr. Valérie Tóthová, PhD., Dr.h.c. za celoživotní akademickou a odbornou činnost v oblasti ošetřovatelství; PhDr. Martina Šochmanová, MBA za dlouholetou aktivní činnost ve vedení profesní organizace; Lenka Vaculová za výjimečné nasazení v každodenní přímé péči o pacienty, lidský přístup a trvalý přínos k důstojnosti a kvalitě poskytované zdravotní péče. Zvláštní poděkování patří rodině Jiřiny Meissnerové, která se celý profesní život s hlubokým nasazením věnovala péči o pacienty na plicním oddělení nemocnice v Krnově.