Skutečný příběh nechtěného dítěte

Jessie je malá holka s dramatickým osudem, kterému vzdoruje lží. Lže stále a všem. Lež je její obrana a ochrana. Naučí se dívenka s pomocí terapeutky opět důvěřovat lidem?

Od autorky bestselleru Spratek

Jessie se rychle zabrala do hry. Bez ohledu na jiné problémy se v určitých chvílích dokázala pozoruhodně soustředit, a když k tomu došlo, pak jako by pro ni všechno ostatní přestalo existovat. Během chvilky vytvořila soudní síň, jakou můžeme vidět v televizi, ne takovou, kterou by Jessie skutečně viděla, pokud by Josephův případ šel před soud.

     „Soudce Drak říká: ‚Už nejste na fetu? Už jste čistí? Už máte pořádnou práci?' Táta Medvěd tu klidně leží. Vidíš, Vidíš?" Jessie mě dloubla do paže a ukázala na loutku, která ležela na desce stolu. „Je pořád sjetý. Fetuje hérák a trávu a heroin, všecko najednou. Takže tu leží a soudce Drak říká: ‚Jsi špatný otec. Jsi špatný, hodně špatný otec, protože vůbec nedáváš pozor na svoje děti. Kdo ví, co se jim stane.'"

     Jessie se naklonila a postrčila přes stůl druhou medvědí loutku. „A máma Medvědice se taky jenom povaluje. Taky fetovala hérák a heroin? Nebo je jenom líná? Má depresi, protože je toho na ni moc? Prostě moc? Chce dát svoje děti pryč. Říká to tátovi Medvědovi. Říká to i svým medvíďatům: „Chci se vás zbavit. Kéž byste umřely. Tu máte, dejte si trochu heroinu. Zakuřte si heroin, abyste umřely."

     Mlčky jsem sledovala, jak si Jessie hraje s maňásky. Pokud jsem věděla, v její rodině problémy s drogami nebyly a mírný zmatek v názvech drog a metodách jejich užívání svědčil spíš o tom, že Jessie neprozrazuje, že v její rodině se užívaly drogy. Mnoho dětí v domově opravdu pocházelo z prostředí, kde byl návyk na heroin hlavní problém, takže Jessie zřejmě pochytila od nich, že to může být důvod týrání a zanedbávání. Do jejího rozhovoru s loutkami však byly zapletené nitky dysfunkce její vlastní rodiny, zejména rodiče, kteří se o své děti nestarali. Bylo pro mě zajímavé, že to Jessie v loutkové rodině připisovala návyku na heroin. Snažila se tím vysvětlit letargii svých rodičů? Připadalo mi také zajímavé, že se tím začala zabývat po víkendu, kdy její rodiče trávili čas výhradně s ní, pokud jsme věděli.

     Jessie si přitáhla k sobě loutku jednorožce a nasadila si ji na ruku. Prohrábla mu prsty hřívu a pak přejížděla prstem po duhové koruně. „Tahle loutka se mi nelíbí," oznámila mi.

     Vycítila jsem, že na svou poznámku očekává nějakou reakci, takže jsem se zeptala: „Jak to?"

     „Nelíbí se mi ten roh." Přejela prstem po měkké, stříbrné látce jednorožcova rohu. „Je poznat, že je to holčičí jednorožec, protože má takové holčičí barvy. Je to jako Můj malý pony, jenže ještě víc holčičí. Můj malý pony se mi taky nelíbí. Nelíbí se mi holčičí věci pro holky. Já jsem větší drsňák."

     „To vidím."

     „Holčičí věci pro holky jsou pro slabčáky. Co jsou slabí na hlavu."

     „Máš pocit, že nejsou pro tebe," řekla jsem.