Cookie Consent by Free Privacy Policy website

Online informace pro lékárny



ROZHOVOR S PharmDr. STANISLAVEM HAVLÍČKEM



Chtěli jsme se potkat v knižní kavárně, ale ta v létě nefunguje (personál asi raději objíždí letní festivaly). Tak jsme si s PharmDr. Stanislavem Havlíčkem sedli do nejbližší restaurace, objednali jsme si domácí malinovku a náš rozhovor pro Magazín mohl začít. Protože nás všechny ničí posledních 14 dní extrémní vedro, u studené limonády musela přijít i první otázka, která stejně visela v nehybném vzduchu:

Jak, pane doktore, v tak horkém létě pít a jíst, aby náš organismus neutrpěl?

Nemyslím, že by bylo pro někoho velkým překvapením, že by se v horkých dnech, jaké u nás momentálně panují, měl zvýšit příjem tekutin. Neslazená voda je nejpřirozenější, případně lze volit i minerálky a v případech vysokého pocení klidně i s vyšším obsahem iontů.  Pokud ale někdo sedí celý den u klimatizace a zpotí se jenom na cestě z kanceláře do klimatizovaného vozu, musí možná řešit místo pitného režimu spíš rýmu nebo angínu.

Já jsem z mise v africkém Jižním Súdánu zvyklý na oboje, jak na dehydrataci, tak na nastuzení z klimatizace. Zatímco problémy s příjmem tekutin bylo možné řešit a regulovat velice snadno, základním indikátorem je barva moči - pokud je tmavá, je třeba víc pít, s regulací klimatizace a pobytem v ní to bylo trochu horší. 

Máte zkušenosti z horké Afriky i jižní Asie, jak skladovat léky v teplotách, které převyšují 35 °C venku a „pokojová teplota" je mnohdy jen o málo nižší?

To je právě možné jenom díky klimatizaci. A klimatizace zase bez elektrického proudu nefunguje. Při obou misích jsme museli najít optimální podmínky. Jednak pro lidi, aby nestonali, a pak také pro zdroje. V Jižním Súdánu jsme pro výrobu elektřiny využívali kombinaci dieselových generátorů a solárních panelů, v Bangladéši veřejnou síť doplněnou kvůli častým výpadkům znovu o dieselový generátor.

Energie je důležitá nejenom pro provoz nemocnice, ale z mého profesního pohledu hlavně pro zabezpečení ideálních podmínek pro skladování léčiv. I na misích se totiž snažíme dodržovat standardní skladovací podmínky pro léčiva a udržet ve skladech teplotu pod 25 °C.

Ve skladech lékárny se nám to docela daří, horší je to přímo v terénu, na oddělení nemocnic nebo v našich zařízeních. Tam se vždycky snažíme vymyslet a naplánovat optimální množství ke skladování, aby se léky spotřebovaly do několika dnů. Kolegové, kteří byli na misi v Jižním Súdánu přede mnou, zavedli a ověřili jednoduchý způsob skladování inzulínu v domácím prostředí pacienta. Stačilo k tomu jenom v africké hliněné tukule (takový domeček) vykopat zhruba metrovou díru do země a v ní v keramickém hrnci s poklicí vydrží inzulin měsíc do další návštěvy pacienta.

Kde vznikla myšlenka zapojit se do misí organizovaných pod hlavičkou Lékařů bez hranic?

S Lékaři bez hranic jsem se poprvé potkal rok po založení české kanceláře v roce 2007. Tenkrát jsem z pozice prezidenta České lékárnické komory s tehdejším ředitelem Richardem Walkerem, řešil, mimo jiné, i možnosti uplatnění farmaceutů na misích. A už tenkrát jsem si řekl, že je to oblast, která mě profesně i lidsky velmi zajímá. Na svou vlastní účast jsem si ovšem z různých důvodů několik dalších let počkal.

Co bylo Vaší náplní práce během africké mise v Jižním Súdánu a jaký byl Váš úkol v Bangladéši?

Obě mise se od sebe podstatně lišily. Zatímco v případě Jižního Súdánu šlo o relativně stabilní projekt dlouhodobě provozované nemocnice s relativně slušným statistickým zpracováním potřeb, v Bangladéši to byla urgentní situace, ve které se podmínky měnily prakticky nepřetržitě. V Jižním Súdánu šlo spíše o poskytování sekundární zdravotní péče domácímu obyvatelstvu, v Bangladéši šlo o primární zdravotní péči v uprchlickém táboře. 

Setkal jste se u místních obyvatel s nedůvěrou v klasickou západní medicínu či negativním postojem k farmakologii?

Osobně jsem se s ničím takovým nepotkal a myslím, že v Bangladéši ani nikdo z mých kolegů. Ale v Jižním Súdánu jsme občas diskutovali rozhodnutí některých pacientů opustit nemocnici a vyhledat některého z tradičních léčitelů a šamanů. V řadě případů se k nám naopak dostali pacienti, kteří u tradičního léčitele neuspěli, případně se jejich zdraví ještě zhoršilo.

Ale my žádného pacienta nenutíme vyhledat ani přijmout naši pomoc. Je to vždy jejich svobodné rozhodnutí. Kdykoliv mohou nemocnici opustit. Musím ale říct, že organizace Lékaři bez hranic má mezi lidmi, kterým pomáháme velmi dobré jméno a reference.

Co Vám mise daly a co vzaly?

To je asi na dlouhé přemýšlení a vyprávění. Třeba už nemusím nutelu. Tahle lískooříšková pomazánka je totiž snídaňovým standardem snad všude na misích. Víc než ztráty, ale převažují nálezy.

Potkal jsem spoustu úžasných lidí a z mnoha z nich se stali přátelé. Naučil jsem se lépe rozeznávat opravdu důležité věci a taky je podle důležitosti řadit.

Problémy, které tady známe jenom filtrované přes média, jsem viděl zblízka a připadají mi jiné a jinak o nich dnes přemýšlím. V neposlední řadě jsem v sobě objevil spoustu pokory. A taky úctu k lidem, kteří jsou ve složité životní situaci, a přesto se v nich najde síla a ochota pomáhat. 

Zážitky jsou nepřenosné a jedinečné, přesto, nemáte chuť se o ně podělit? 

O některé jsem se podělil na svém blogu http://nekamjinam.blogspot.com/ , o jiných jsem vyprávěl v několika rozhovorech pro časopisy nebo v rozhlase. Ale všechny dohromady by měly vyjít na jaře v nakladatelství PASEKA v knize Syn Buvola.

Doporučil byste svým kolegům zkušenost, jakou je spolupráce s Lékaři bez hranic? Jak se mohou farmaceuti aktivně do humanitární pomoci zapojit?

Doporučil, ale jsem si vědom toho, že to není práce pro každého. Pokud někdo má zájem, všechny dostupné informace najde na webu Lékařů bez hranic. https://www.lekari-bez-hranic.cz/pojedte-na-misi

Pro vlastní zapojení se je potřebné se účastnit informačního pohovoru (jejich rozvrh je na stránkách pravidelně aktualizován), následně vyplnit přihlášku a projít přijímacím řízením. Jeho součástí jsou i přijímací testy, pohovory a workshop ve vídeňské kanceláři Lékařů bez hranic. Nezbytným předpokladem je znalost anglického jazyka. Francouzština a jakýkoliv další jazyk je výhodou.

Ale i ti, kteří se z různých důvodů nemohou zapojit přím do práce na misi, mohou Lékařům bez hranic pomáhat. https://www.lekari-bez-hranic.cz/podporte-nas

Chramst
Úvodní foto: Archiv S. Havlíčka: "Tak jak vidíte vy mne, vidí dispenzoři lékárny v uprchlickém táboře HAKIMPARA pacienty"

Farmaceut Stanislav Havlíček vyjel na první misi s Lékaři bez hranic v roce 2016. Vystudoval Farmaceutickou fakultu na Univerzitě Karlově, mezi lety 2007-2011 byl prezidentem ČLnK a nadále působí v jejím představenstvu.

Je externím lektorem Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví a Farmaceutické fakulty UK. Jeho první půlroční mise ho zavedla do jihosúdánského Agoku, kde spravoval nemocniční lékárnu. Na své druhé misi působil v Bangladéši, v projektu zaměřeném na pomoc Rohingům.

Za redakci děkujeme za rozhovor.

Chcete se PharmDr. Havlíčka zeptat na další podrobnosti týkající se jeho misí? Zajímají vás jeho poznatky a zkušenosti? Můžete mu prostřednictvím našeho Magazínu zaslat dotaz na magazin@hcom.cz. Rádi jeho odpovědi zveřejníme v některém z dalších vydání.

Zpět

DOBRÉ VÝSLEDKY PROJEKTU PACIENTSKÉ SPOKOJENOSTI V ČR

Ministr zdravotnictví představil 12. června výsledky mezinárodního projektu Patient Reported Indicator Surveys (PaRIS). Projekt mapuje zkušenosti a spokojenost chronicky nemocných pacientů s primární zdravotní péčí v 19 státech OECD (Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj). Česká republika v něm dosáhla nadprůměrných výsledků. Do šetření se zapojilo 4 136 českých pacientů ze 110 ordinací praktických lékařů. Mezi pacienty ve věku 45 let a více má 85,2 % alespoň jedno a 53,3% dvě a více chronických onemocnění. Až 96 % chronicky nemocných pacientů hodnotilo kvalitu péče v Česku jako dobrou. Češi uvádějí nadprůměrnou spokojenost s kvalitou péče, duševním zdravím i dlouhodobým vztahem se svými lékaři. Celkem 72 % českých pacientů uvedlo, že své fyzické zdraví hodnotí jako dobré či velmi dobré. Tento výsledek je mírně nad průměrem všech 19 zapojených zemí, který činí 70 %. Dále pak 87 % českých respondentů označilo své duševní zdraví za dobré. Průměr mezi zeměmi OECD činil 83 %, což řadí ČR mezi země s nejvyšší mírou spokojenosti v této oblasti. Více než čtyři z pěti osob (87 %) se třemi nebo více chronickými onemocněními v ČR uvádějí, že jejich léky byly v posledních 12 měsících zkontrolovány zdravotnickým pracovníkem, což je o 12 procentních bodů více, než činí průměr OECD. Český zdravotní systém vykazuje nadstandardní výsledky i v oblasti koordinace péče, ve schopnosti lékařů sladit péči o pacienta napříč různými službami.

DOPORUČUJEME