Skončil zatím nejúspěšnější on-line kongres z dílny Healthcomm Professional. Šlo o 30denní odbornou akci s názvem KARDIO 2024 a podtitulem Prevence kardio-vaskulárních chorob. Probíhala od 29. května do 27. červa 2024 a do prostředí s přednáškovými sály a expozicemi partnerů vstoupilo přes 2000 lékárníků, farmaceutických asistentů, dalších nelékařských profesí ve zdravotnictví, a také několik lékařů a fyzioterapeutů. Možná, vzhledem k číslu studujících, že jste byli u toho. Stihli jste ale navštívit i Sál experimentů? Součástí virtuální „síně slávy" byla i připomínka důležitých milníků v historii kardiologie.

Pojďme si ty nejzásadnější objevy na poli kardiologie ještě znovu připomenout.

1. STETOSKOP A FONENDOSKOP

První stetoskop z roku 1816 byl z papíru. Vymyslel ho francouzský fyzik a lékař René Laënnec, který k přenosu zvuku z hrudníku pacienta do svého ucha použil dlouhou papírovou ruličku.

Laënnec tak umožnil lékařům poslouchat srdeční a plicní ozvy, čímž se revolučně změnila diagnostika srdečních chorob. Vedle objevu stetoskopu Laënnec jako první popsal také jaterní cirhózu a dodnes obraz jedné chorobné změny jater nese jeho jméno - Laënnecova žlutá atrofie jater. Jeho jméno nese i jedna ze čtyř lékařských fakult University Claude Bernarda v Lyonu.

Foto: René-Théophile-Hyacinthe Laënnec (1781 - 1826)

commons.wikimedia.org

George Phillip Cammann (1804-1863) se proslavil vylepšením stetoskopu a rozvojem tehdy oblíbené diagnostické techniky auskultační perkuse. 

Cammann během postgraduálního studia v pařížských nemocnicích navštěvoval přednášky Laënnecova kolegy, francouzského lékaře Louise. Ve své praxi v New Yorku pak Cammann vyvinul modifikaci Laënnecova stetoskopu. Zrodil se první fonendoskop se zvukovodem do každého ucha. Tento design fonendoskopu se s minimem změn používal dalších sto let. Dr. Cammann si nikdy svůj fonendoskop nepatentoval, protože věřil, že design nástroje by měl být volně dostupný.

Foto: Cammannův binaurální stetoskop, předložený Cammannem

Dr. Barth Science Museum Group Collection; © Správní rada Science Museum, Londýn

Až prof. David Littmann (1906 - 1981), celosvětově uznávaný americký kardiolog, si nechal svůj revoluční fonendoskop s výrazně zlepšeným akustickým výkonem patentovat. Pomohl tak proměnit jednoduché zařízení na výkonný diagnostický přístroj. Kvůli dalšímu rozvoji se v roce 1967 spojil s technologickou společností 3M, která Dr. Littmanna najala jako konzultanta. Od té doby se společnost 3M stala známým výrobcem fonendoskopů pod značkou Littmann.

2. EKG

EKG je jedním ze základních vyšetření v kardiologii. Snímá elektrickou srdeční aktivitu v podobě elektrokardiogramu (časového záznamu EKG křivek), který umožňuje následné hodnocení. Již před „Einthovenovou dobou" bylo známo, že tlukot srdce vytváří elektrické proudy, ale tehdejší přístroje nedokázaly tento jev přesně změřit bez umístění elektrod přímo na srdce.  

Nizozemský fyziolog a také fyzik, Willem Einthoven (1860 - 1927), zavedl elektrokardiogram (EKG), který zaznamenává elektrickou aktivitu srdce a umožňuje diagnostikovat srdeční arytmie a další srdeční poruchy. Einthoven se zabýval záznamem akčních proudů činnosti srdce a na základě vlastního bádání sestrojil v roce 1903 první EKG.

Obr. z Wikimedia Commons 

Willem Einthoven provedl v roce 1905 první praktický telemedicínský přenos EKG na vzdálenost 1,5 km pomocí telefonní linky. V roce 1924 obdržel Nobelovu cenu za lékařství. Po Einthovenovi je pojmenována řada termínů v kardiologii, např. Einthovenův trojúhelník, Einthovenův zákon.

• Einthovenův trojúhelník je hypotetický trojúhelník, jeho vrcholy tvoří elektrokardiografické svody na levém a pravém zápěstí a na levé noze a teoreticky mají stejnou vzdálenost od srdce, které je těžištěm.
• Einthovenův zákon - vektorový součet 3 amplitud končetinových svodů je roven nule.

Původní Einthovenův přístroj vyžadoval vodní chlazení pro výkonné elektromagnety a muselo ho obsluhovat 5 lidí. Také měl velkou váhu přes 250 kg.

S pomocí EKG dokážeme navíc odhalit například i poruchy činnosti štítné žlázy nebo iontové dysbalance?

3. KORONÁRNÍ ANGIOGRAFIE

Francouzsko-americký lékař André Cournand a americký lékař Dickinson Woodruff Richards, Jr. poprvé použili katetrizaci srdce k zobrazení koronárních tepen, čímž se otevřela cesta k intervenčním zákrokům, jako je angioplastika a stentování. Za objev techniky katetrizace srdce a výzkum patologických změn v oběhovém systému získali v roce 1956 Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství.

Katetrizace je invazivní, nicméně nebolestivé a jen minimálně nepříjemné vyšetření srdce, jeho oddílů a cév pomocí katétrů, speciálních tenkých drátků, které lékař zavádí do cév a do dutin. Jejich prostřednictvím může měřit srdeční činnost, zaznamenávat tlaky a průtoky, odhalit zúžení, defekty a anomálie. Následně může určit diagnózu a na jejím základě zvolit vhodnou léčbu. Podle toho, které srdeční oddíly potřebuje lékař vyšetřit, přistupuje ke katetrizaci pravostranné (vyšetření pravé síně, pravé komory a plicní tepny), nebo ke katetrizaci levostranné (vyšetření levé komory a řečiště koronární tepny). Existuje i takzvaná transseptální katetrizace, kdy lékař pomocí speciálního katétru pronikne z jedné strany srdce do druhé skrze přepážku.

Koronární angiografie je zobrazovací metoda používaná při vyšetření věnčitých tepen, při níž je do krevního oběhu vstříknuta kontrastní látka a následně je zhotoven RTG snímek srdce. Lékař tak může zjistit, zda nejsou věnčité tepny zablokované. Koronární angiografie je zlatým standardem v řešení infarktu myokardu, protože tato technika umožňuje provést zároveň s diagnózou i léčebný zásah. Tím se šetří drahocenný čas pro opětovné zprůchodnění koronárních tepen. V akutní fázi infarktu poskytne užitečné informace také echokardiografie.

4. DEFIBRILÁTORY A KARDIOSTIMULÁTORY

Studium fibrilace a defibrilace se začalo rozvíjet již v 19. století. Tehdy se zjistilo, že fibrilaci je možné indukovat působením střídavého proudu na srdce. V roce 1899 fyziologové Jean-Louis Prévost a Frederic Batelli objevili, že silnější stejnosměrný elektrický výboj zastaví fibrilaci, a pak se objeví sinusový (normální) rytmus. Bohužel se tomuto objevu nedostalo dostatečné pozornosti, nicméně později byl potvrzen a zkoumán v mnoha zemích.

Při defibrilaci prochází elektrický výboj pacientovým myokardem, čímž způsobí depolarizaci všech jeho vláken a dojde k jejich synchronizaci, po níž by se měl obnovit normální rytmus. První defibrilace, která zachránila lidský život, byla provedena hrudním chirurgem Claudem S. Beckem (1894 - 1971) v roce 1947. Beck byl prvním americkým profesorem kardiovaskulární chirurgie (od r. 1952 až 1965). V roce 1952 byl nominován na Nobelovu cenu za medicínu. Díky jeho úspěchu byla tato metoda přijata a byly položeny základy klinického výzkumu defibrilace. Manuální defibrilátory jsou dnes používány ve zdravotnických zařízeních, kde je může obsluhovat pouze proškolený personál. Většinou jsou kombinované s EKG pro vyhodnocení srdečního rytmu. Rozhodnutí o nutnosti defibrilace je na lékaři, který také nastavuje příslušnou sílu výboje. 

Implantabilní kardioverter-defibrilátor (ICD) je zařízení, které může být implantováno do těla některých pacientů se srdečním selháním. ICD se používá rovněž k léčbě srdečních arytmií a prevenci náhlé srdeční smrti. Hlavním účelem tohoto typu defibrilátoru je přerušení život ohrožujících arytmií.

Vůbec první implantace kardiostimulátoru se uskutečnila už v roce 1958, a to v Karolinska University Hospital ve Švédsku. Jméno chirurga Åke Senninga (1915 - 2000) vešlo do dějin léčení srdečních nemocí. Senning spolu s elektroinženýrem Rune Elmqvistem vyvinul první implantabilní kardiostimulátor sestávající ze dvou externě dobíjecích NiCd článků a blokovacího oscilátoru (pulzní amplituda 2,5 V, trvání 2 ms, frekvence 70 Hz) se dvěma germaniovými tranzistory. Komponenty prvního zařízení byly umístěny do krabičky od krému na boty, která byla naplněna epoxidovou pryskyřicí. První pacient vystřídal během 43 let 26 kardiostimulátorů, zemřel v roce 2001 v 86 letech a jeho smrt s poruchou srdečního rytmu vůbec nesouvisela.

Foto Åke Senninga z Wikimedia Commons

První kardiostimulátor u nás byl implantován v roce 1965, v sedmdesátých letech už měli naši lékaři k dispozici frekvenčně reagující kardiostimulátory, které se uměly do jisté míry přizpůsobit potřebám toho kterého pacienta. Díky lithiovým bateriím bylo za čas možné kardiostimulátory výrazně zmenšit.

5. TRANSPLANTACE SRDCE

V roce 1954 došlo na první mezilidskou transplantaci orgánu - lékaři v Bostonu transplantovali poprvé ledviny. První úspěšnou transplantaci srdce pak provedl o 13 let později jihoafrický chirurg Christiaan Neethling Barnard (1922 - 2001). Přemýšlel o ní již dříve, ale nevěděl, jak se vyhnout infekcím, které byly u takových zákroků velmi časté.  Postupně zlepšoval metodiku této operace a po několika pokusech se rozhodl konečně srdce transplantovat člověku. Stalo se to 3. prosince 1967 v Kapském Městě, kde transplantoval srdce obchodníkovi se srdeční vadou, který umíral na srdeční selhání. Srdce, které mu bylo voperováno, patřilo mladé dívce, která zemřela při autonehodě. Samotná transplantace byla úspěšná a vyvolala celosvětovou senzaci, ale pacient zemřel po 18 dnech na zápal plic. Když byly v 70. letech objeveny léky proti infekci, počet úspěšně provedených transplantací srdcí se zvýšil.

První transplantace srdce v bývalém Československu se uskutečnila 9. července 1968, a to na II. chirurgické klinice Lékařské fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě. Pacientka však operaci nepřežila. První úspěšnou transplantaci srdce v ČSSR a tehdejším východním bloku provedl 31. ledna 1984 kardiochirurg Pavel Firt (1927 - 2016) se svým týmem. Pacientův život se díky operaci prodloužil o 13 let. Prof. MUDr. Pavel Firt, DrSc. byl významný představitel cévní chirurgie a kardiochirurgie, který od roku 1951 působil v pražském IKEM, v letech 1979 až 1991 na postu přednosty kliniky. Od té doby lékaři v IKEM transplantovali už více než 1390 srdcí. Česko stále patří k zemím s nejvyšším počtem transplantací srdce v Evropě. 

-red-