PharmDr. Tomáš Arndt

V této sérii článků bych se rád věnoval lékovým formám, které byly známy už od 16. a 17. století a existovaly v různých variacích až do století devatenáctého a dvacátého. Některé z nich, byť v modernější formě, jako byly například pastilky, mohou někteří z nás pamatovat. Pokud ne z lékárny, tak alespoň ze školy.

Dějiny a proměny dnes už zapomenutých lékových forem (můžeme je označit také jako historické) patří neoddělitelně k historii farmacie. Ilustrují postupný vývoj přípravy v lékárnách a byly příčinou, proč lékárník bylo vážené povolání a staré lékárny měly pro někoho tajemné, až mystické kouzlo. S překvapením při jejich studiu zjišťujeme, že pod pojmem lektvary, balzámy nebo náplasti existovalo něco jiného, než si pod těmito termíny dnes představíme.

Pojďme na malou procházku dějinami apatyky a odhalme její dávná tajemství...

Essentia

Essentia znamená latinsky podstata. V tomto případě se jednalo o lihové výtažky ze směsí drog, při jejichž přípravě byla někdy použita kyselina. Připravovaly se stejně jako jiná historická léková forma - elixíry, ale byly koncentrovanější V 19. století se tak označovaly směsi lihu a šťáv vylisovaných z čerstvých léčivých rostlin.

Electuaria 

Electuaria připomíná zvukomalebně lektvar a opravdu se jedná česky o lektvary, což si většinou nyní spojujeme s čarodějnicí z pohádky. Jednalo se o polotuhé lékové formy a galenické přípravky kašovité konzistence určené k vnitřnímu užívání a oblíbené již od antických dob. Připravovaly se rozetřením farmaceutické suroviny v práškované formě. Nejčastěji se jednalo o rostlinné drogy, ale mohlo se jednat o nerosty (drahokamy) nebo tzv. animalia (např. liščí plíce!). Rozlišovaly se lektvary řídké (Electuarium molle seu tenue), husté (Electuarium spissum) nebo tuhé (Electuarium solidum). Řídké lektvary měly konzistenci medu, který se také při jejich přípravě používal. Husté lektvary měly konzistenci povidel, a kromě medu se k jejich přípravě přidávaly extrakty. U tuhých extraktů se připravovaly smícháním práškované drogy s cukrem a teprve před aplikací se smíchaly s tekutinou. Tou mohlo být víno, voda nebo julep. Poslední zmíněný byl druh aromatizovaného roztoku, tekutá emulze nebo směs. Původně to byla růžová nebo fialková voda.

Nejznámějším lektvarem byl theriak (tyriaka, dryják), lék stvořený z mnoha ingrediencí, též ve smyslu protijed. V antice a ve středověku byl sestavován z mnoha složek, záleželo jak na předpisu, tak i na samotném pacientovi (čím bohatší, tím více složek). Často se připravoval pod odborným, ba i veřejným dohledem, aby bylo jasné, že lékárník (nebo lékař) při přípravě nepodvádí. První známý theriak pochází až z 2. století před Kristem (perský král Mithridates VI.).

Pokud se lektvarů týče, pro představu, Pražská sazba lékárnická z roku 1737 uvádí 27 lektvarů. V 19. století už rakouské lékopisy uváděly obvykle jeden až tři lektvary. Například Electuarium aromaticum seu stomachicum nebo Electuarium lenivae (obměkčující lektvar při zácpě).

V německém lékopisu DAB VI používaném u nás za Protektorátu (a krátce po něm) se uvádí ještě Electuarium sennae (proti zácpě ze senny), v československých poválečných lékopisech už žádný lektvar nenajdeme. 

Náplasti

Náplasti, latinsky emplastra byla v minulosti oblíbená léková forma. Od mastí se lišila větší tvrdostí. Dotykem s pokožkou měkly a přilepily se. Původně se jednalo o směsi pryskyřic a tuků smíchané s práškovanými drogami, později se tak označovaly olovnaté (nebo železité) soli mastných kyselin. Před výdejem pacientovi se obvykle natíraly v lékárně na vydělanou ovčí kůži, plátno nebo jinou vhodnou podložku. Předtím se však změkčily hnětením nebo nahřátím na vodní lázni.

Pro zajímavost lze uvést, že v 17. století existovalo kolem 50 druhů náplastí. Bezpochyby kuriozitou byl „žabový flaster" s „živou" rtutí. Latinský název byl Emplastrum ranis cum mercurio. Při jejich přípravě z tuků, kysličníků příslušných kovů a málo vody vznikla ve vodě náplast a uvolňoval se glycerol. 

Z některých dobových vosků, olejů a jiných účinných látek se připravovaly za první rebubliky další náplasti, jako například Emplastrum Lithargyri seu Plumbi, což byla náplast olovnatá, která se připravoval vařením tuku s kysličníkem olovnatým a vodou. Jejím smísením s různými látkami vznikaly další náplasti. Z nich je možné zmínit Emplastrum saponatum (náplast mýdlová s mýdlem), Emplastrum adhaesivum (náplast lepivá). Přimícháním pryskyřic, vosků, olejů a jiných účinných látek se připravovaly další druhy náplastí jako Emplastrum Cantharidis (kantharidinová náplast), Emplastrum hydrargyri (rtuťová náplast) nebo Collemplastrum (kaučuková náplast), která obsahovala kaučuk a tuk z ovčí vlny.

Ještě v prvním československém lékopisu z roku 1947 byly uvedeny dvě olovnaté a dvě mýdlové náplasti, a navíc ještě obecný článek o kaučukových náplastech.

Voskovce

Voskovce, latinsky cerata, jsou měkčí než náplasti. Vylévaly se do kovových forem nebo taštiček z tenkého papíru. Ve starých receptářích se uvádělo kolem 12 druhů voskovců. Často sloužily k potírání rtů (Cerata ad labia), čili vlastně předchůdce dnešních pomád na rty. Z dnešního hlediska je zajímavé že Ceratum galeni mělo synonymum Unguentum simplex.

Pražské dispenzatorium z roku 1750 uvádí tři druhy voskovců. 

Byly také označovány jako léčivé vosky. Jednalo se o směsi vosku, ceresinu nebo tuku. Konzistencí se řadily mezi náplasti a masti, teplem těla měkly. Připravovaly se tak, že roztavená masa se vylila do formy cerátové, případně na plech nebo voskovaný papír. Ve formě tabulky po ztuhnutí se rozkrájely nožem nebo dělítkem na malé čtverečky. Prodávaly se tehdy, jak se říkalo (a vlastně říká dodnes) v rukoprodeji. Nejznámější mezi válkami byly Ceratum ad labis, Ceratum labiale (voskovec na rty), Ceratum Cetacei (voskovec vorvaňovitý) a Ceratum fuscum (voskovec hnědý).

Před druhou světovou válkou už žádný voskovec nebyl v lékopisech. 

Kataplasmata 

Kataplasmata v řečtině znamená: co jest natřeno, byla podobná mastem či pastám. Jednalo se o těstovité přípravky určené k obkladům. Aplikovaly se podobně jako náplasti na látku nebo semiš. Pražské dispensatorium z roku 1750 uvádí přípravek s názvem Cataplasma de olibano z kadidla a oleje. Připravovaly se tak, že práškovaná droga se povařila s mlékem nebo s vodou, až vznikla teplá kaše. Další možností bylo to, že se chlebová střídka, mouka, krupice s vodou, mlékem nebo vínem smíchaly na kaši.

Léčiva se povařila s vodou nebo mlékem. Hotové kataplasma poznal lékárník podle toho, že pokud vsunul kopistku do třenky a kataplasma se táhla zpět a nepřetrhla se, bylo hotovo.

Kataplasma, jak uváděla Lékárnická učebnice z roku 1938, účinkovala vlhkým teplem a podle složení i dráždivě. Používaly se pro svůj účinek změkčující, chladící, antiseptický, bolest tlumící a dráždivý.

Ke změkčujícím kataplasmatům patřilo Cataplasmum Seminum lini připravené z Folium Malvae, Althaeae, mouky, krupice nebo střídy chlebové. Chladivé obklady se připravovaly proti bolestem a zánětům. Byly složené z octa, plumbum aceticum basicum a Burowov roztoku.

Antiseptická kataplasmata obsahovala dobová antiseptika. A konečně kataplasmata utišující bolest se už v Lékárnické učebnici z roku 1938 uváděly jako obsoletní. Připravovaly se z Flores Chamomillae. Folium Menthae piperitae nebo z rostlinných drog s narkotizujícím účinkem jako Folium Stramonii, Hyoscyami, Belladonnae.

Oblíbené bylo Cataplasma seminum sinapis (obklad z hořčičných semínek). Později ke kataplasmatům přibyly i produkty některých lázní (rašelina, slatina, bahna). Ke kataplasmatům patřil ještě do poměrně nedávné vyráběný přípravek Aphlox. Aphlox sloužil k teplým obkladům při zhmožděninách a při bolestech pohybového aparátu.

Ilustrační obrázky: vyhledal autor článku online v Národní knihovně 

Mohlo by vás dále zajímat:

Z HISTORIE ASPIRINU 1. DÍL

Z HISTORIE ASPIRINU 2. DÍL