Psycholožka a psychoterapeutka Verena Kast považuje Stín v nás za životní sílu, která je sice podvratná a může v nás vyvolávat strach a odpor, ale ve své knize ukazuje, že přijetím stínu se dotýkáme autenticity.

Ti, kdo akceptují své stinné oblasti, nesvalují na druhé lidi odpovědnost za něco, za co ji mají nést sami. Přijetí stínu přináší na individuální úrovni mír se sebou samotným. Přijímám svoji omezenost, vím, že se sám mohu kdykoli překvapit, a to i nepříjemně.

Verena Kast používá nádhernou metaforu stínového chování a jeho důsledku. Když totiž nedokážeme ručit za stín, když jej chceme skrývat nebo jej popíráme, jsme manipulovatelní a vydíratelní stejně jako postavy v krimi filmech.

Verena Kast v minulosti působila jako profesorka psychologie na univerzitě v Curychu, dosud vyučuje na Institutu C. G. Junga v Curychu a pracuje jako psychoterapeutka a analytička v soukromé praxi a je čestnou prezidentkou Mezinárodní společnosti pro hlubinnou psychologii.

...

Mluvíme-li o našem osobním stínu, myslíme tím všechny ty stinné části, které si uvědomujeme, i ty, které jen tušíme. Každý dokáže bez velkého rozmýšlení formulovat, co na sobě nenávidí (to nenáviděné nám vždy ukazuje, kde je náš stín), například návraty starých programů, egoismus, sklon podřizovat se, nadvládu smyslových slastí nad vším ostatním, hrabivost atd. Ale slovem „stín" můžeme také nazvat tu svou stinnou část, která je momentálně obzvlášť aktuální. Vždy však existují ještě stinné části, které jsou nám samotným skryty. Sny jsou mimořádně vhodné k tomu, abychom si uvědomovali své stinné části, o kterých nevíme:

Jednomu muži se po několik týdnů zdávalo o mužských postavách, které se všechny vyznačovaly tím, že měly cosi za ušima. Když si uvědomil, že ho sny upozorňují na to, jak on sám „má za ušima" ve zcela konkrétních životních situacích, sny přestaly. Toto uvědomění mu ovšem bylo mimořádně trapné, protože se dosud považoval za naprosto přímého člověka a naprosto odmítal myšlenku, že by také on mohl jednat s druhými vychytrale. Tato vychytralost sice zůstala v terapii tématem, nicméně středem zájmu se staly zase jiné psychické součásti.

Náš stín je nám vysloveně trapný. Když jsme přistiženi při stínovém chování, to znamená při chování, které není ve shodě s naším jáským ideálem, stydíme se. Proto máme sklon projikovat stinné aspekty na jiné lidi - vnímat je na jiných lidech. Děláme si z těchto lidí obětní beránky, na nich nás rozčiluje to, co má svůj původ v našich vlastních stinných stránkách, nebo s nimi alespoň souvisí.

O svých vlastních stinných součástech můžeme mluvit, pokud si je uvědomujeme. Nemůžeme však s jistotou říci, co vlastně obsahuje stín druhého člověka. Je-li znám ideál nějakého člověka, pak můžeme usuzovat, co je z jeho ideálu vyloučeno, a tedy na možný stín. Obzvláště dobře můžeme stín slovně pojmout ve společném životě. Někdo může kupříkladu trpět „lakotným stínem" svého partnera, který se vydává za mimořádně velkorysého. U silně snášenlivých lidí se zas setkáváme s jakousi stínovou nesnášenlivostí. Takoví lidé nás například s agresivní nesnášenlivostí přesvědčují o tom, že máme být snášenlivější.

Ale stín člověka může mít i „stínovou kvalitu", která je pro ostatní lidi podstatně méně zjevná:

Žena, která nutkavě udržuje pořádek v domácnosti, se navenek jeví jen jako trochu přehnaně pořádná žena. Jenže ona tímto pořádkem udržuje v šachu svůj chaotický stín. Pořádek má pro ni absolutní důležitost, protože se nevědomě bojí, že jednoho dne už by chaos nezvládla. O chaos v domácnosti přitom jde jen okrajově, hlavně jde o všechno v jejím životě, co by mohlo propadnout chaosu. Svůj strach projikuje na domácnost a tam ho zpracovává. Druzí lidé si však jejího strachu z chaosu a odmítání všeho chaotického většinou příliš nevšimnou.

Neexistují žádné symboly, které by zcela a výhradně prozrazovaly stín. Teprve kontext poukazuje na stínovou kvalitu. Jestliže někdo očividně odmítá určité chování, například malichernost, nebo rozhodně nehodlá přijmout vlastnost snové postavy, která bije do očí, pak můžeme vytušit stínovou část v pozadí.