Děti a svět pohádek

Princ Bajaja

Pohádkové vydání mýtu o hrdinovi

Žádný z velkých pohádkářů nezapomněl zařadit do svých sbírek příběh o rytíři v lesklé zbroji, který zabíjí draka a tím vysvobozuje princeznu z jisté záhuby. Tento pohádkový motiv je univerzální, vyskytuje se ve všech zemích evropské civilizace, a nejen tam, můžeme říci, že téměř všude na světě. Přesahuje jazykové bariéry a pouze detaily a kolorit příběhu představují variace na dané téma.

Odkud pramení ona tak silně působící, skoro archetypálně se vnucující struktura vyprávění? Co znamená boj osamělého rytíře proti předpotopní obludě, oživující strašidelné šero skal a nehostinných krajů? Proč je v takových příbězích zlo vtěleno do druhohorních monster sršících oheň a síru? Na to odpovíme několika psychologickými poznámkami k pohádce o Bajajovi, což je v českém jazyce zřejmě nejznámější verze zápasu statečného prince proti terorizující obludě.

Božena Němcová snad ani nemusela při ztvárnění tohoto příběhu sahat do bezedné studnice své slovesné fantazie. Téma bylo již dávno připraveno, protože je věčně lidské, přímo mytické. Znovu a znovu se objevuje ve vyprávěních různých národů; probleskává v rituálech obětování a znovuoživování v šerém svitu prehistorických časů, tisíckrát bylo zpodobněno výtvarným uměním v různých systémech náboženských i magických kultů. J. G. Frazer v monumentálním díle Zlatá ratolest ukázal, že kultovní rituál obětování mladých dívek personifikacím podzemních oblud náleží mezi primitivní magické pokusy, jak zajistit znovuobnovení vegetačních sil na jaře. Obětování princezny drakům je prastaré vodní kouzlo, které má zaručit dostatek vláhy, a tím i příslušnou úrodu.

Zabíjení draka má také dřevní magické souvislosti s rituálním zabíjením božských personifikací přírodních sil, s rituálním zajišťováním meteorologických cyklů: zabití starého a jeho nahrazení novým, čerstvým, silným.

Zůstaneme ovšem u psychologických rozměrů pohádkového příběhu. Na rozdíl od Popelky nebo Perníkové chaloupky i na rozdíl od modernějších umělých pohádek typu Hanse Christiana Andersena či Wilhelma Hauffa není autor pohádky o rytíři, který zabíjí draka, vůbec znám. Fantazie vyprávění totiž čerpá vedle magických a raně náboženských pramenů z věčně se opakujících silokřivek obecného lidského osudu: tentokrát je to téma zrození hrdiny a jeho boje za samostatnost. Motiv zrození hrdiny je na celém světě zpracován analogickými příběhy, v nichž pouze variace etnografických detailů zabarvuje jinak identické zápletky vyprávění. 

Princ Bajaja je klasickou ukázkou vyprávění o zrození a statečných činech hrdiny. V našich interpretacích pohádek se pokoušíme vžívat do psychiky dětí a snažíme se porozumět pohádkám z jejich pohledu, i když se díváme jako dospělí lidé. Nuže, věčně lidské téma hrdiny musí být dětským posluchačům nebo čtenářům předestřeno jinak než dospívajícím a jinak než dospělým. V první řadě nesmí být dětské vydání mýtu o hrdinovi tragické. Nesmí končit pesimisticky. Zatímco v mytologických příbězích dopadá hrdina často tragicky a ukazuje tím na tragičnost lidské existence (což je osud Promethea nebo Oidipa), končí hrdina v pohádkách výrazně optimisticky. Překonává nástrahy zla, vítězí nad temnými silami a o jeho dalším osudu nás poslední pohádková věta nenechá na pochybách: s osvobozenou princeznou se slaví veselka a od té doby žijí navěky šťastně. Mají-li děti či nikoliv, není tak důležité. Všechny pohádkové příběhy o rytířích v lesklé zbroji, kteří vysvobozují princezny ze smrtelných tísní a dostávají nádavkem k ruce krásky ještě půl nebo celé království, mají na děti jednoznačně optimistický dopad. A v tom se podstatně liší od mytických vyprávění o hrdinech. Optimistický dopad je obzvláště důležitý pro chlapce, jejichž citové postavení v síti rodinných vztahů v předškolním věku je prostoupeno silnými afektivními hnutími lásky a žárlivosti, pocitů velkoleposti i dočasné beznaděje z fyzické nedostačivosti vůči svým přirozeným rivalům - vlastním otcům. Pohádky o rytířích bojujících s drakem, jehož přemůžou, jsou účinným terapeutickým, mentálně hygienickým prostředkem, který v poetické licenci využívá mytických motivů k symbolickému vítězství nad otcem, nad maskulinní autoritou, s níž vedou boj o společnou ženu: o maminku. Když na začátku tohoto století provedl Otto Rank psychoanalytický rozbor příběhů o hrdinech a výsledky vydal v jímavé knize Mýtus o zrození hrdiny, upozornil na univerzálně přítomné parametry takových vyprávění: s různými obměnami se stále jedná o totéž: o umělecký výraz dramatu oidipovské konstelace.

Soustřeďme paprsky pozornosti k ústřednímu bodu pohádky o Bajajovi - k jeho boji s drakem. Téma rytíře bojujícího s drakem se neomezilo v dějinách lidské imaginace pouze na sféru pohádek. Na magické a folklorní významy, zapomenuté v šerosvitu počátků civilizace, jsme již upozornili. Připomeňme si i přitažlivost příběhu pro křesťanskou ikonografii: zápas svatého Jiřího s drakem byl mnohokrát vděčným sochařským či malířským tématem. Jako pohádka má tento příběh přirozeně větší apel na chlapce než na dívky. Není divu, protože vyprávění přímo zhmotňuje to, co se v duši malého chlapce často odehrává. Svým silným citovým hnutím, například své žárlivosti na otce, malý chlapec pochopitelně nerozumí, jen matně tuší určité souvislosti. Pohádka všechny takové pocity dokáže převést do obrazné řeči a nabídne optimistický konec představující pozitivní příslib do budoucna - i já vyhraji boj, naleznu svou vyvolenou a povedu šťastný život.

Někomu se bude možná zdát přehnané tvrzení, že drak v pohádce může představovat otce, lépe řečeno některé jeho obávané maskulinní atributy. To je příliš silná káva, řeknou si rodiče, kteří mají řadu skvělých vlastností a veškeré své bytí věnují zdárné výchově svých potomků. Jakpak bych mohl v očích svého kluka vypadat jako drak, položil mi otázku jeden otec, jemuž jsem se pokusil přiblížit pohádkový a symbolický význam monstra pro dětské posluchače pohádek. Velmi jednoduše: a to nejen díky historii lidské imaginace a znázorňující funkci, která vtěluje závažná sdělení do obrazných symbolů. Předškolní myšlení dětí ve své komplexnosti, synkretismu a dalších rozumových aktivitách zcela běžně pracuje s obraznými symboly. A drak je v mnoha ohledech kondenzovaný symbol toho, po čem malý chlapec touží a čeho se zároveň velmi obává: průrazné, tvrdé, hrubé maskulinity. Drak je mohutný, dovede hrozit a řvát, je silný a vylézá, když je nejméně očekáván. Jsou mu připisovány vlastnosti dovedně zobrazující všemohoucnost a schopnost pohybovat se tam, kde je to nepředstavitelné, například v podzemí či ve vzduchu. Jen se v okamžiku, kdy se rozčilíte na své kluky, podívejte, tatínkové, do zrcadla! Uvidíte, jaké proměny dozná vaše tvář, jak zbrunátníte, jak dovedete cenit zuby, jak zvyšujete hlas. Najednou máte ne dvě, ale několik rukou, jimiž můžete hrozit. Drak je primitivní symbol maskulinní agresivity, síly dospělých mocností, o nichž synkové přirozeně nevědí, že jsou také jen omezené a nikoliv pohádkově všemocné.

A takový drak v očích malých chlapců střeží a hlídá tu nejmilovanější a nad jiné drahocennou bytost - maminku. Je známo, že na určitém vývojovém stupni individuálního života chlapci touží mít maminku výhradně pro sebe, což však ve skutečnosti bohužel nejde uskutečnit: záhady dospělých vztahů jsou skryty teprve v budoucích hádankách života. Ale pro malého chlapce je jedna vnitřní skutečnost prožitkově jistá: nikoli žárlivost otce chlapci zabraňuje ve výhradním vlastnictví maminky, ale ten zlý drak, který ji hlídá. Podobně jako v mýtu o Oidipovi, kdy musí hrdina vyluštit hádanku jiné animální stvůry z říše lidské fantazie, Sfingy, i v pohádce o Bajajovi luští hrdina hádanku vývoje v nezávislou bytost „utkáním s drakem". Pohádkové vyprávění se tak citlivě dotýká ožehavého problému v citovém vývoji chlapce a řeší jej uspokojivě v dimenzích optimistického vykročení do budoucnosti. Bajaja, podobně jako všichni jemu osudem analogičtí pohádkoví hrdinové, vychází z utkání s drakem vítězně, a co je důležité: hlavně nevinně. Vítěz není obtěžkán pocitem provinění za zabití, které by jinak poznamenávalo další jeho kroky životem pochmurným osudem jako nevyhnutelná posloupnost událostí v případě tragédie Oidipa. Všimněme si, že Oidipus se po vítězném klání se Sfingou v Thébách žení se svou vlastní matkou, čímž naplňuje tragické prokletí předznamenané orákulem. V pohádkovém vydání je mytické, nevyhnutelné fatum převedeno v pravý opak - v pohádkový optimismus. Bajaja si nebere za ženu vlastní matku, a to ani omylem, naopak se žení s dcerou krále, která je stejně nevinná jako on sám. Takové vyústění je důležité, protože každému malému chlapci dává jasně na srozuměnou, že fantazijní boj proti draku nekončí tragicky, naopak že patří k běžným prožitkům citové konstelace každého chlapce. A nakonec, proč je nevinnost hrdiny tak důležitá? V čem je katarzní, terapeutická, mentálně hygienická?

Dává chlapcům možnost ztotožnit se s ideálem hrdiny, to znamená v našem případě s Bajajou, a necítit přitom svazující pocity viny ze špatného svědomí za fantazie o odstranění vlastního otce. Vše připomíná hru, ale hru životně důležitou, která reguluje vnitřní představový život.

Princ Bajaja, postava, která se nabízí ke ztotožnění, má skutečný pozitivní dopad v reálném životě malého chlapce. Chlapci se totiž brzy, po odeznění a pozvolném vyhasínání, utlumení fantazijních rivalit, začínají identifikovat se svým otcem více než kdykoliv předtím. Ideál rytíře tak posiluje identifikační procesy, které jsou pro malého chlapce nesmírně důležité ve vývoji směrem k budoucí dospělé existenci.

Vidíme tedy, že příběh o Bajajovi - který zde analyzujeme jako zvláštní případ obecného modelu - využívá dvou důležitých psychických procesů v citovém životě dětí: identifikaci a projekci. Ztotožňování (tj. identifikace) probíhá s hrdinou; projekce znamená promítnutí vlastních, zpravidla málo přijatelných infantilních myšlenek na vnější činitele. Malý chlapec, který první rivalitní postoje prožívá směrem k vlastnímu otci, tak činí téměř výhradně ve fantazii. Přeje si ho v srdci maminky nahradit, ale zároveň se obává jeho odplaty za takový čin. Nebudeme zdůrazňovat, že vedle rivalitních prožitků chlapec zakouší ve vztahu k otci řadu dalších pozitivních hodnot, řadu důležitých pozitivních procesů. To poznamenáváme pouze na okraj, aby nedošlo k nedorozumění, že chlapcům připisujeme pouze rivalitní a kompetitivní vlastnosti. Ty však slouží, je-li dobrá výchova, ke zpevnění identifikačních prožitků. Ovšem přesto chlapec pociťuje rivalitní myšlenky, cítí je sám v sobě a za pomoci pohádek se jich částečně zbavuje tím, že je promítá ven, na tvary obávaného monstra. Pohádka tomu zjednává adekvátní prostor. 

V každodenním provozu rodiny je otec zpravidla doma nepřítomen častěji než maminka. Bývalo tomu tak a pravděpodobně tomu tak bude i nadále. Důležité je však, aby se otec dostatečně často navracel domů z obstarávání živobytí, aby tak byl permanentně zakotven v duších svých malých dětí. Téměř všechny pohádky berou tuto skutečnost na vědomí symbolickou výstavbou a pojednáním svých dramatis personae: zatímco v pohádkách jsou negativní vlastnosti matek často vyjadřovány postavou zlé macechy, čímž je postavena do kontrapozice vůči dobré matce (Popelka, Sněhurka atd.), a dochází tak k rozštěpení mateřského imaga, v pohádkách málokdy nalezneme zlého „nevlastního otce". Transvestie otců nebývají v pohádkách převedeny do lidských podob, jejich proměny nebývají tak radikální a málokdy se pohybují v lidských dimenzích, například moudrý děd Vševěd. Otec, v jehož vztahovém údělu je tlumit a blokovat afektivní postoje chlapců k maminkám, nebývá tak často doma pociťován jako vysloveně zlá figura, spíše jako slabá nebo silná. Také nebývá rozštěpen na dvě protikladné postavy jako matka a macecha. Otec se zlým a nebezpečným stává pro fantazijní život chlapců až v době své nepřítomnosti, v době, kdy je pryč z domova. Jakmile je totiž otec pryč, začne fantazie malých chlapců pracovat rychleji a barvitěji, než když je otec doma přítomen. V době nepřítomnosti otce mohou být chlapecké touhy (touhy po mamince či různých klukovských dobrodružstvích) nejen docela dobře splněny a bohatě prožity, ale zároveň mohou být doprovázeny obavou z náhlého příchodu otcovské autority, z náhlého příchodu trestu, který by mohl za některá provinění přirozeně následovat. Jistě, dodává to všem touhám příjemně nepříjemného napětí, ale to všechno patří k věci.