Moudrost psychopatů

Že je mi to fuk, ještě neznamená, že tomu nerozumím.

     Homer Simpson

Novoroční úskok

Víte vy co? Můj nejstarší kamarád je psychopat. Vrátím-li se do mateřské školy, vidím, jako by to bylo včera, jak mě jedna učitelka vzala na pískoviště a představila mě blonďatému cvaldovi, který si hrál s jednou z těch her, kde musíte zasunout dílek stavebnice určitého tvaru do otvoru určitého tvaru. Popadl jsem hvězdu a zkusil ji prostrčit dírou, která byla, při zpětném pohledu, jasně určená pro papouška. Nepasovala tam tedy. Co hůř, vzpříčila se. Johnnymu trvalo asi dvacet vteřin nebo tak nějak (v životě pětiletého dítěte věčnost), než ji v tichosti vyrval. A pak mě tou zatracenou věcí praštil do oka. Tenhle bezcitný, nevyprovokovaný a, upřímně řečeno, vyloženě dětinský útok předznamenal zlatý hřeb našeho přátelství.

Asi deset let poté jsme s Johnnym na střední škole. Je přestávka. Přijde ke mně a zeptá se, jestli si může půjčit můj úkol z dějepisu. Prý „si ho nechal doma" - a hádejte, co je příští hodinu?

„Neboj, nepraskne to," tvrdí Johnny, „udělám to tak, aby to vypadalo úplně jinak."

Podávám mu tedy úkol a pak ho dostihnu až na samém začátku hodiny. „Dáš mi ho, Johnny?" šeptám.

Vrtí hlavou. „Sorry, nejde to."

Zpanikařím. Zrovna tenhle učitel nepatří k těm, se kterými si to chcete rozházet. Žádný úkol, žádná známka. Plus zůstat po škole.

„Co tím myslíš, nejde to?" syknu. „Kde je?"

Klidný, jako když vypráví pohádku před spaním, se Johnny podřekne: „No, Keve, to je tak, neměl jsem čas to přepsat, jak jsem řekl, tak jsem to opsal slovo od slova."

„Ale," zaječím, zrovna když učitel, který není proslulý svým lidským chováním, vchází, „to ještě nevysvětluje, kde můj úkol je, ne?"

Johnny se na mě podívá, jako bych byl naprosto choromyslný.

„No, stejný úkol mu odevzdat nemůžeme, ne?" říká.

„Ne! To teda nemůžeme!" vykřiknu, ovšem ještě mi to úplně nedochází. „Takže kde je, k čertu, můj úkol?"

Johnny pokrčí rameny a vyndá „svou" práci. „V koši," konstatuje nenuceně, „za hudebním pavilonem."

Instinktivně vyskakuju ze židle. Možná ho stihnu zachránit dřív, než hodina skončí.  „Kreténe," vrčím, jak lapám po dechu, „já tě zabiju."

Johnny mě popadne za paži a za rukáv mě strhne zpátky. „Hele," říká se zúčastněným paternalistickým úsměvem a gestikuluje přitom směrem k oknu, „venku děsně leje, takže promokneš na kůži. Nechceš přece přijít o šanci, abys příští týden zlomil ten školní rekord v běhu na míli, nebo jo?"

V jeho tónu není ani náznak ironie. Znám ho dost dlouho na to, abych věděl, že zrovna skutečně věří tomu, že mu na mně záleží. Opravdu si myslí, že mu leží na srdci mé nejlepší zájmy. V tomto případě s ním ale musím, ač je to strašné, souhlasit. Ten bastard na to kápnul. Rekord se nezměnil už od začátku šedesátých let a tréninky mi šly dobře. Byla by škoda zničit na poslední chvíli všechnu tu tvrdou práci nějakou hloupostí. Sesunu se zpátky do židle, odevzdán osudu.

„Hodnej kluk," okomentuje to Johnny, „koneckonců jde přece jenom o úkol. Život je příliš krátký."

Neposlouchám ho. Zrovna se totiž snažím přijít na věrohodné vysvětlení, proč ho nemůžu odevzdat. A jak ho případně vysušit, pokud by ho déšť nezničil úplně, nebo kdyby to nešlo, jak ho opsat a odevzdat později. Na vykonstruování příběhu nemám moc času. Voldemort už se vydal mezi lavice a teď je jen pár řad před námi. Jeho spáry vypalují do stohu slohových hovadin o francouzsko -pruské válce nechutný malý důlek.

Johnny vezme „svůj" příspěvek a vrhne na něj obdivný pohled. Pak mě poplácá po zádech a dívaje se z okna zkřiví obličej při pohledu na déšť.

„Mimochodem," dodá, „stejně bys to nestihl, Keve. Co z toho zbylo, je v popelnici, protože já to spálil, kámo."

Možná žasnete, proč jsem se, proboha, s Johnnym po celé ty roky nepřestal kamarádit. Když o tom někdy přemýšlím, taky se tomu divím. Nezapomeňte ale, že Johnny je psychopat. A ti, jak víme, mívají záchranářské sklony. K těm jeho patří ještě prapodivná schopnost obrátit virtuálně každou situaci ve svůj prospěch - nic vzácného mezi vysoce inteligentními příslušníky jeho živočišného druhu. Je nepochybně jedním z nejpřesvědčivějších lidí, které jsem kdy poznal (a do tohoto spolku zahrnuji i značný počet špičkových světových podvodníků). Nejen to, je také géniem přesvědčivosti.

Když nám bylo pět šest, musela Johnnyho rodina odjet na pohřeb do Kanady. Johnny zůstal doma a Silvestra strávil u nás. Bylo tak devět večer, když rodiče začali trousit poznámky, že nastal čas jít do postele. Jako žádné šestileté dítě jsem je ani já nenechal bez odezvy.

„Ale mami," kňoural jsem, „chceme s Johnnym zůstat vzhůru do půlnoci. Prosím...!"

Nezabíralo to. To mi však nezabránilo, abych nepřišel se seznamem polehčujících okolností, sahajících od tvrzení, že všichni naši kamarádi smí na Silvestra zůstat vzhůru (originální, co?), až k poměrně hlubokému postřehu, že Silvestr je jenom jednou v roce. Johnny byl nápadný svým mlčením. Co si vybavuji, jen tam seděl a poslouchal to drama. Jako když skvělý obhájce čeká na okamžik, kdy se chytí příležitosti.

Konečně toho měla maminka plné zuby: „Hele, už dost! Víš, jak pak vypadáš, když ponocuješ. Jsi nevrlý, podrážděný a druhý den nevstaneš z postele před obědem."

Zdráhavě a sklesle, s vědomím blížící se konečné rezignace, jsem pohlédl na kamaráda. Bylo po hře, nastal čas popřát dobrou noc. Ovšem nikdo netušil, co se stane vzápětí. S perfektním načasováním, právě ve chvíli, kdy jsem se chystal hodit ručník do ringu a zamířit nahoru, prolomil Johnny ticho:

„Ale paní Duttonová," prohlásil, „přece nechcete, abychom se tu zítra po ránu honili, až budete ležet v posteli s bolavou hlavou, ne?"

Do postele jsme šli ve tři.