Svůj textový přepis oblíbené přednášky, se kterou sklízel úspěch během odborných kongresů HealthComm Professional v roce 2017 a na Psychologickém symposiu téhož roku, nazval psycholog Mgr. Petr Hroch „esejí na pokračování". Jak víme ze školy, aspoň z přípravy na maturitní práci, esej posuzuje rozebíraný problém v širším kontextu, komentuje současná řešení a naznačuje nová. Autor v ní často klade otázky a společně se čtenářem na ně hledá odpověď.

Proč nejíme, ale konzumujeme? Proč se nám do libé činnosti, jakou je obřad hodování, plete matematika, biochemie nebo prostě jen chemie? Jak opět pocítit k jídlu lásku?

Jídlo není totéž, co potravina

Trochu se do toho opřu hned od začátku: Jídlo není totéž, co potravina, jíst není totéž, co konzumovat. Pokud jste lidi, a nikoliv třeba skot či brav.
Hlad a pohlavní pud hýbou živým vesmírem, ale lidé dostali exkluzivní šanci mít nejen sex, ale milovat se, a mít možnost nejen žrát potravu, ale jíst jídlo. Jenže to bychom nebyli my, lidé, abychom tento fakt na jedné straně ignorovali, na druhé straně přeháněli. V tomhle textu odložím stranou lidské sexuální trable. Sigi Freud odpustí, ale jsem přesvědčen, že jídlo je o kapku významnější téma. 

Ostatně, už mi taky není sedmnáct a vím, že lépe snesu týden bez sexu než den bez dobrého jídla. Zažíváme boom gastronomie, zažíváme přímo revoluci v pohledech na výživu, zažíváme vzestup poptávky po healthfood, smartfood či přímo superfood. Jako psycholog se ale ptám, zda je toto zažívání zdravé?

Nutričně snad. Ale zdraví není jen otázka nutrice. Zdraví je v evropské legislativě (inspirované WHO) zakotveno jako stav úplné fyzické, duševní a sociální pohody. A některé státy k tomu přidaly i stav pohody spirituální. Expertů na fyzický (nutriční, fyziologický atd.) rozměr jídla je přehršel. Jako rodinný psycholog si dovolím podívat se na jídlo z toho pohledu psychologicky sociálního, s mírným dotekem spirituality. A z tohoto pohledu cítím potřebu jídlu se omluvit. Protože jsme jej urazili. Znectili. Což se nám docela mstí.

Jídlo jako Dobro

Ortorexie. Tak se nazývá prozatím neoficiální (není v DSM ani MKM) nové onemocnění, které se projevuje výraznou fixací na zdravou potravu. Postižení jsou schopni dostat panickou ataku při přemítání o potenciální škodlivosti svého oběda, který je zpravidla složen z lístku polníčku, třech hrášků, lžičky podivuhodné superfood hmoty a sklenice ještě podivuhodnějšího smoothie. Oč schází obědu na tuku, o to je mastnější účet. Nemocná osoba se k smrti trápí otázkou, zda je tenhle mix zdravý. A mě, jako psychologa, žere vztek, že se netrápí tím, zda je to dobré.

A tím nemyslím, zda to má dobrou chuť.

Považte! Po většinu doby, kdy můžeme o lidech mluvit jako o lidech, bylo totiž všechno jídlo vnímáno jako dobré. Bylo to jednoduché a zásluhu na tom měla jedna velmi zdatná výživová poradkyně - Smrt.

Bylo jídlo, bylo dobře, protože lidé byli živí. Nebylo jídlo, bylo to zlé. Byla Smrt.

Po většinu svého času se lidé ze všech sil snažili, aby měli vůbec nějaké jídlo, zato dnes se mnozí ze všech sil snaží jídla zbavovat. Protože prý nějaké jídlo není dobré. Zlo se tomu potutelně chechtá.

Zlo můžeme definovat jako absenci dobra. Jako bezútěšnou prázdnotu. Naopak, je-li nám dobře, spojujeme to se slovem "naplnění".

Ostatně, samo slovo "život" vzešlo ze staroslovanského označení pro oblast břicha.

Když si někdo užívá, je "u života", je mu tedy v břiše dobře. 

Mít dobrý život znamenalo vlastně mít v pořádku břicho. Jen zírám, jak ti naši předci intuitivně předjímali dnešní super objevy o mikrobiomu.

Já samozřejmě vím, že ne každé jídlo udělá každému člověku dobře. Na co se snažím ukázat, je "obviňování" jídla. Jídlo bylo, je a bude vždy dobré. To, co je zlé, není jídlo, ale jídelní chování nás lidí. Ano, i mně někdy není dobře, i mně je zle. A po jídle. Jenže! To, že se já - vředař kroutím jako fakírova kobra, nebo že úpím jak finalista Eurovize při záchvatu dny, to mi neudělalo jídlo. To jsem si udělal sám!

Proto poctivý výživový poradce, nutriční kouč či osvícený lékárník nezaměřuje klientovu pozornost na jídlo, nedělá z jídla démona. Naopak pomáhá klientovi zaměřit se na sebe. A ten pak, skrze laskavý až láskyplný vztah k dobrému jídlu, může mít rád sám sebe. A kdo se má rád, ten si neškodí. A má tak šanci mít dobrý život. A my už víme, že dobrý život je "dobré břicho". A vše je zase na začátku, a tak je to v pořádku.

Jídlo bylo Boží!

Na začátku bylo slovo. A to slovo, tedy spíš věta, byla: Co bude k jídlu, Bože?

A dost rouhání! Historicky doložitelným faktem je, že si naši předci jídlo velmi úzce spojovali s Bohem, či s pohanskými bohy. Řečtí bohové se na Olympu cpou a napájejí každý den, germánští bohové se po celodenní bitce ládují kancem a praotec Čech „ukecal" tu svou partu na chléb a strdí, k čemuž mu dopomáhal slovanský bůh Radihošť, jak mu našinci říkají vlastenecky Radegast. Už ve Starém zákoně se dočteme, že Hospodin oslavil smlouvu s Izraelity třídenní hostinou, novozákonní Poslední večeře Páně učinila z kousku pečiva Tělo Kristovo, a tak propojila jídlo s náboženským a etickým rozměrem člověka.
Předci věřili, že za jídlo vděčí něčemu vyššímu, než jsou oni sami. Ač musí na zrno tvrdě dřít, výslednou úrodu má pod kontrolou někdo jiný.
Tato víra měla velký vliv na zacházení s jídlem a na jídlo (jezení) samotné. Jíst jídlo, dar Boží, vyžadovalo jistý rituál a vyjádření úcty. Vyžadovalo pokoru (v křesťanské tradici) nebo okázalou bujarost (pohanské rituály). Vždy byl ale čas jídla tak nějak posvátným. A jedlo se společně, protože i Bůh se uctíval společně. Jedno jídlo, jeden Bůh, jedny etické a životní hodnoty, postoje.

Vyhodit jídlo, plýtvat s tím, to byl velký hřích! Vůbec, s jídlem jako Božím darem, bylo třeba zacházet uctivě, se stejnou láskou i bázní, jako člověk cítil k Bohu. O jídlo a jeho zdroje se pečovalo, ať šlo o zvířata či zrno, s velkou pečlivostí. A k náboženství patřila i jistá "přikázání", která kontrolovala a limitovala jídelní chování a je nutno přiznat, že většina z nich byla v kontextu tehdejších podmínek opodstatněná a obstojí i z pohledu moderních kritérií.

Když už člověk neměl pevnou vůli, božská autorita pomohla udržet alespoň nějaké hranice (občasné vysazení masa, očistné půsty, preference ryb apod.).

Jídlo jsme Bohu ukradli, bohem se dnes cítí kdejaký narcis. Z mnoha bájí však známe silně patologické důsledky toho, když se smrtelník opovážil okusit z božské hostiny bez pozvání.
Mám za to, že by nám velmi prospělo opětovně cítit k jídlu jak lásku, protože je dobré, tak i pokoru, respekt, a tak trochu i bázeň, protože je boží! Občas poděkovat taky nezaškodí.

A o čem budu psát v dalším díle?
Jíme spolu, žijeme spolu, jsme našinci. Okolo jídla tvořila se rodina, komunita...
Nikdy se neptám klientů, kteří ke mně přicházejí s různými poruchami příjmů potravy: "Co jíte?", ale "Jak jíte?".

...ale o tom až příště

Petr Hroch