Aktuální složité, pandemické období, které trvá téměř rok, mění naše každodenní zvyky, automatické chování a boří naše jistoty. „Když slyšíme trápení, se kterým se na nás lidé obracejí, tak ve většině případů je to určité vykolejení z toho, na co jsme zvyklí, z toho, co máme rádi nebo z toho, co potřebujeme. Lidé musejí dávat více energie do každodenních aktivit, znovu si věci přenastavovat a většinou ne tak, jak by to plně vyhovovalo jim a jejich blízkým, ale na to, aby byli schopni zareagovat, když se zase něco změní," říká Hanka Lukešová Bartáková, zástupce ředitele Modré linky z. s., která ve své osobní poradně nebo na lince důvěry pomáhá lidem v krizových situacích.

Co je krize, jak se projevuje, co nám může dát a kdy ji sami nezvládneme?

Magazín si pro vás připravil rozhovor s PhDr. et Mgr. Pavlou Šňupárkovou, akreditovanou psycholožkou a psychoterapeutkou, která se při své práci s klienty nejvíce opírá o techniky a metody kognitivně behaviorální terapie.  

Paní doktorko, krize se popisuje jako těžká situace, ale také jako obrat ve vývoji, často nebezpečný. Co je kritériem či znakem pro nebezpečnost krizové situace v osobním životě, pokud s klientem pracujete?

Krize obecně je stav, kdy dosavadní fungování není udržitelné a je nutná změna. Číňané používají pro slovo krize „WEJ-JI" pojem, který je složen ze znaku nebezpečí a znaku dobrá příležitost. Nebezpečí je v tom, že hrozí zánik systému. Dobrá příležitost je právě ta změna, která může nabídnout jiné možnosti.

Krize jsou v různých oblastech života (ekonomické, společenské, vztahové, osobní...). Často ke mně přicházejí lidé v krizi, nejčastěji vztahové nebo osobní. Ta osobní bývá spojena s vývojovými úkoly. Velmi těžké bývá období puberty, kdy se buduje identita, osamostatnění od rodičů nebo krize středního věku. U žen, kterým odchází děti z domu, je to typicky krize spojená se změnou role. Zvládnutí „prázdného hnízda". Často na to nasedá právě vztahová krize, protože najednou mají partneři více času, a ne vždy ho umějí trávit ku vzájemné spokojenosti.

Nebezpečnou se krize stává právě v okamžiku, kdy hrozí destrukce (buď dochází síla k dalšímu fungování a projevuje se deprese či silná úzkost) nebo hrozí až sebevražedné tendence, protože jedinec nevidí východisko ze své složité situace.

Bohužel vyřešení těchto krizí není okamžité, ale jde o vývoj, který potřebuje čas, trpělivost, motivaci a často je nezbytná pomoc někoho, kdo má nad problémem nadhled a umí člověka v krizi doprovázet. Někdy je potřeba i farmakoterapie. Většinou se dá vše zvládnout a lidé potom vycházejí posílení o novou zkušenost.

Platí u uvědomění si osobní krize pověstná "poslední kapka"?

Určitě! Málokdy je příčinou krize jeden faktor. Většinou jde o mozaiku problémů, které se skládají postupně dohromady. Často se lidé stydí, když mají hovořit o svých problémech a myslí si, že je „položila na lopatky" banální situace. Nejčastěji se hájí tím, že vždycky všechno zvládli a najednou...Ale jak jdeme životem, řešíme celou řadu problémů, které nás postupně připravují o sílu i radost ze života. A pak už to najednou prostě zvládnout neumíme.

Máme v sobě všichni možnost „odrazu ode dna"? Jaký typ člověka to dokáže nejsnáze a kdo vůbec?

Myslím, že schopnost odrazu ode dna máme všichni, ale v různé míře. Každý z nás totiž vyšel z jiného prostředí, které nás formovalo nebo možná deformovalo. A také jsme každý vybaven jinými vlastnostmi, schopnosti, máme různou genovou výbavu...těch faktorů je tolik, že jde vlastně o detektivní práci odhalit alespoň některé z nich.

Obecně krizi zvládají lépe ti lidé, kteří jsou schopni vidět smysl. Protektivním faktorem je určitě víra nebo pocit jakéhosi přesahu. Také ti, kteří jsou aktivní a mají pocit, že svůj život mohou ovlivnit, zvládají těžkosti lépe. To souvisí i se sebehodnotou, sebevědomím. Roli hraje frustrační tolerance, tedy jakási odolnost vůči neúspěchům a stresu. Ta se výborně posiluje třeba sportem, pobytem mezi vrstevníky, vystoupením před skupinou apod.

Při výchově bychom měli dbát na to, aby děti měly možnost některé situace řešit samy, i když to nebude řešení ideální. Vždy samozřejmě přiměřeně věku a situaci. Ale i prožitek zklamání může člověka posílit. Pokud budeme umetat dětem cestičky, nenaučí se zvládnout nezdar. Stejně špatný je ale i opačný extrém, kdy děti přetěžujeme a klademe na ně nepřiměřené nároky. To pak člověka do budoucna může negativně ovlivnit. Najít zlatou střední cestu bývá ve výchově to nejtěžší!

Jak dlouho lze prožívat krizi bez psychických, později i fyzických následných potíží? Třeba bolest prožívá každý člověk jinak, proto existuje škála bolesti (0-10). Lze něco podobného aplikovat i u vnímání intenzity krize nebo třeba u stresu?

Opět jsou velké rozdíly v tom, jak zvládáme stres a zátěž. Zatímco jedni se řídí heslem: „Čím hůř, tím líp"a mají rádi výzvy, jiní se hroutí jen při představě neúspěchu.

V roce 1967 vytvořili psychiatři Thomas Holmes a Richard Rahe stresovou stupnici, kterou tvoří seznam 43 stresujících životních událostí. Každé životní události je přiřazena určitá hodnota stresovosti. Je to jakýsi pokus o přiřazení číselné hodnoty k událostem, které jejich pacienti hodnotili negativně. Berme to ovšem s rezervou, protože od roku 1967 se naše vnímání stresových situací v některých ohledech změnilo. A budu se opakovat, ale každý z nás reaguje jinak...

Strategie, kterými se snažíme zvládnout stres, jsou různé. Často se svými klienty pracuji na tom, aby si uvědomili, že některé věci, které dělají, jsou pozitivní a jiné mohou škodit. Naučili jsme se nějak jednat a většinou reagujeme automaticky. Celá terapie je vlastně o tom, abychom si více uvědomovali, co se nám děje, proč se nám to děje, co s tím můžeme udělat a nebáli se zkoušet i jiné způsoby řešení. 

Děkuji za rozhovor

Chramst

Reference: Psychologie Ostrava: http://www.psychologie-ostrava.cz/