Zdravotníci se v době pandemie stali novými hrdiny, nebo spíše hrdinkami, jelikož 85 % zdravotnického personálu v ČR jsou ženy. Krize ještě více odhalila problémy spojené s obtížným slaďováním práce ve zdravotnictví a péčí o vlastní rodinu. Skoro třetina zdravotnic má děti do 12 let. Uzavření škol a školek, spolu s doporučením nevyužívat péče prarodičů, jelikož patří do rizikové věkové skupiny, postavilo mnoho zdravotních sester a lékařek před otázku, zda dát přednost svým pacientům, nebo rodině. Krizová situace spojená s pandemií ukázala, že rodinné závazky péče (o děti či jiné členy rodiny) jsou vnímány jako soukromé, tudíž neviditelné, a jsou stále primárně pokládány za záležitost žen. Výzkum Sociologického ústavu Akademie věd ČR ukazuje, že pokud možnost sladění práce a péče ve zdravotnictví nebude uspokojivě řešena, hrozí odliv žen ze zdravotnictví do jiných oborů.

Jaký je největší dopad pandemie na ženy ve zdravotnických profesích?

Na ženy v ČR obecně více dopadají důsledky neformální péče, kterou poskytují svým dětem nebo příbuzným. Jsou častěji primárními pečovatelkami. Většina žen ve zdravotnictví (v lékařských i nelékařských zdravotnických profesích) toto téma řeší a v době pandemie se ještě prohloubilo.

Veškeré zdravotnické profese zastávají z 85 % ženy, a skoro třetina z těchto žen má děti ve věku do 12 let. V 19 % jsou to matky samoživitelky.

(data EU-SILC 2019)

Zdravotnická povolání jsou specifická poměrně jasným časovým rozvrhem, proto ženy potřebují pomoc školních zařízení, nebo si musí zajistit hlídání dětí u příbuzných. Vzdělávací a školní zařízení byla v době pandemie uzavřena, nebo byl jejich provoz omezen. U varianty hlídání přes členy rodiny se ženy dostávají do etických dilemat - leckdy jde o příbuzné z ohrožených skupin (prarodiče), tedy dát jim hlídat dítě může znamenat, že je ohrozí na životě. I péče o dospělého z ohrožené skupiny (např. nemocného, seniora) může vyvolávat obavy z jeho nakažení. Omezit svůj pracovní výkon zase znamená potenciálně ohrozit životy pacientů. Zdravotnický personál je sice považován za kritickou infrastrukturu, tj. byla snaha jim vycházet vstříc i v případě zavřených škol/školek umístěním dítěte do „sběrné" instituce. Ne vždy to ale fungovalo dobře - ať již s ohledem na dítě, které střídá kolektivy, tak i s ohledem na potřeby zdravotnic (delší dojezdová vzdálenost, doba otevření instituce apod.). Zpočátku tyto instituce například nebyly přístupné dětem, jejichž oba rodiče nepracovali ve zdravotnictví. Zároveň v průběhu roku docházelo k opakovaným karanténám dětí umístěných do institucí...

A jsou to především ženy, které řeší tyto nenadálé situace. 

I přes feminizaci zdravotnictví jsou na řídících postech muži

Obecně zastávání rozhodovacích a vyšších funkcí muži je dáno několika faktory - jedná se zejména právě o přerušovanou kariéru žen péčí o děti a mnohdy malou flexibilitou jejich návratu. Ženy ve zdravotnictví často volí po návratu z mateřské či rodičovské takové místo, které jim vyhovuje časovým nastavením a případně možností zkrácených úvazků. Už tolik nehledí na potenciál v kariérním růstu nebo na atraktivitu pracoviště. Mnohdy volí místo, kde neuplatní svoje získané zkušenosti a „začínají od znovu". Druhou věcí jsou již existující mužské kolektivy a struktury, které se - dalo by se říci - replikují (muži si vybírají osoby podobných charakteristik do významných funkcí, roli hrají kontakty, které muži získávají na neformálních setkáních, kam ženy často kvůli pečovatelským povinnostem nemohou).

Současná situace tento problém ještě prohlubuje. Pokud se rodina rozhoduje, kdo zůstane s dětmi doma, dá se důraz na „důležitější" funkci či vyšší příjem - a ten mají v rodině spíše muži. Jsou to tedy muži, kteří budou ve zdravotnictví častěji zůstávat v pracovním procesu, ženy budou častěji zůstávat doma. Druhou věcí je, že pokud máme ve vedení spíše mužský kolektiv, je pravděpodobnější, že rozhodnutí budou reflektovat spíše situaci mužů (tj. například opomíjet pečovatelské povinnosti a zkušenosti). V tomto ovšem nejde paušalizovat, v konkrétním přizpůsobování směn, například sestrám, většinou hraje roli nižší management, kde je zastoupení žen vyšší. Zde se mnohdy vychází vstříc osobním potřebám, ovšem na neformální bázi, což pro jedince znamená velmi nejistou pozici a nestejné podmínky na různých pracovištích.

„...lze očekávat, že břímě péče zůstane do velké míry na ženách - podle dostupných dat jsou to v 68 % rodin ženy, kdo pomáhá dětem s přípravou do školy, v 92 % případů ženy perou, v 76 % uklízí a v 79 % vaří. O senior(k)y pečují z 80 % ženy a v případě stálé péče opouští zaměstnání ten, kdo má nižší příjem - většinou se tedy výdělku vzdá opět žena. Zároveň ženy převažují i ve formálním sektoru péče - tvoří 85 % zdravotnického personálu!"

Zdroj: Kdo pečuje o rodinu v dobách pandemie? Dopady protipandemických opatření na české domácnosti. Sociologický ústav AVČR, duben 2020

Péče o vlastní zdraví

Další důležitý aspekt, který pandemie prohlubuje, je péče o vlastní zdraví, která je opět současnou situací vyhrocená. Ženy mívají více pečovatelských povinností. Aby dostály všem svým závazkům, mnohdy opomíjejí prostor pro sebepéči, což se může odrážet na jejich zdraví. Pokud je těchto závazků ještě více díky pandemii a zavřeným školám, psychické i fyzické zdraví je ještě více ohroženo. Netýká se to však pouze žen. Pokud je dlouhodobě podstav zdravotnického personálu, který je v době pandemie ještě umocněn absencí části pečujících žen, budou i muži více vytížení pracovně, tedy i jim bude chybět čas na péči o vlastní psychické a fyzické zdraví.

Co nejvíce ženám pracujícím ve zdravotnictví chybí pro kvalitní výkon profese?

Co by se mělo změnit, aby byla situace optimální? Ženy ve zdravotnictví na prvním místě, mnohdy před často zmiňovanou výší platů, trápí časová náročnost práce (zejména kvůli přesčasům), která je daná především nedostatkem zdravotnického personálu. Ženy na pozicích specializovaných lékařek v roce 2019 odpracovaly o 15.2 hodin měsíčně více, než je standardní pracovní doba. Praktické lékařky odpracovaly o 8.4 hodin měsíčně více a specializované zdravotní sestry o 6,5 hodin více.

Právě množství přesčasů, které je obtížné odmítnout kvůli zodpovědnosti za pacienty, jim brání v tom, aby byly schopny zajistit péči o sebe a své blízké. Na druhou stranu mnohé z nich jsou spokojené, že si přesčasovou prací vydělají více peněz. Řešení není jednoduché. První věcí je dostatek personálu a adekvátní platy. Dále to je vyšší podpora služeb poskytujících péči o děti. Školky většinou nepokrývají noční směny, problém je i s běžným začátkem pracovní doby před 7 hodinou, kdy většina školek ještě neotevřela. Navíc na částečné úvazky, úpravu pracovní doby, komunikace s rodiči na mateřské a rodičovské dovolené apod. nejsou na pracovištích formálně stanovené postupy - tj. „je to na domluvě", což prohlubuje nerovnost a nejistotu.

Proč se situace nemění ani navzdory většímu počtu žen, sester i lékařek, ve zdravotnictví?

Zdravotnictví je dlouhodobě feminizovaný obor. Jako důvod bývají udávané nízké platy, a tím pádem nižší atraktivita pro muže. Není ale úplně pravda, že by se situace vůbec neměnila. Mnohá pracoviště si význam žen-zdravotnic uvědomují, a to zejména díky nedostatku personálu. V kvalitativním výzkumu zdravotních sester v rozhovorech s managementem zdravotnických zařízení zaznívaly argumenty, které vyzdvihovaly to, že je vhodnější přijmout pracovnici po mateřské, která je zkušená a zaučená, na částečný úvazek, než někoho nového, do kterého je potřeba investovat hodně času na zaučení. Vše ale závisí na „osvícenosti" a ochotě zaměstnavatelů. Zástupci a zástupkyně odborů pak zmiňovali, že vidí malou ochotu žen „bojovat" za lepší podmínky. Zároveň odbory většinou „stíhají" řešit pouze dodržování zákonných povinností a nemají prostor pro opatření na slaďování rodinného a pracovního života. V neposlední řadě hraje roli právě již zmiňovaná převaha mužů ve vyšších pozicích, kteří tyto problémy nevnímají jako zásadní.

Z výzkumu vyplynulo, že téma slaďování rodinného a pracovního života je pro ženy-zdravotnice zásadní, protože může vést k odlivu žen k jiným, nezdravotnickým profesím. Což je ztráta pro všechny - společnost ztrácí vzdělanostní kapitál, který tyto ženy mají, a v době nedostatku zdravotnického personálu bychom měli bojovat o každou zdravotnici.

Autorkou je PhDr. Marie Pospíšilová Ph.D. z Výzkumného oddělení Gender & sociologie,  které patří již od roku 1990 mezi hlavní vědecké instituce v České republice, rozvíjející genderová studia, feministickou teorii a metodologii. Autorka se dlouhodobě zabývá výzkumem postavení pracovnic ve zdravotnictví.

Zdroj: Tiskové oddělení SOÚ AV ČR

Úvodní foto: Fotografie od uživatele Gustavo Fring ze služby Pexels