COVID JE PREVÍT



Akutní potíže při onemocnění covidem obvykle a průměrně trvají čtyři týdny, postakutní až 12 týdnů a postkovidový syndrom více než 12 týdnů. Mezi nejčastější potíže patří přetrvávající únava, svalová slabost, problémy s pamětí, dechový diskomfort, parestezie, padání vlasů a další. Dokládá to i následující příběh mých blízkých.

Magda, moje velká kamarádka a její manžel Jirka. Známe se od 15 let, navštěvujeme se a známe své radosti i strasti. Probíráme děti, vnuky, stárnutí, život... I tyto mé milé a milované přátele TO zasáhlo.

Jejich dospělá dcera Ilona se vdala v Itálii a už řadu let tam žije s manželem a už dospělou dcerou Sabinou. Předesílám, že přítelkyně Magda je extrémně, ale opravdu neskutečně pořádná. V jejím bytě, na rozdíl od mého, opravdu nenajdete smítko. Pořádkumilovnost podědila i Ilonka. A i přes veškeré pečlivé dodržování všech zásad postihl covid celou její rodinu, a to plnou silou.

Bylo to více než před rokem, možná rokem a půl. Ilona musela být nějaký čas v nemocnici, a i když je to už tak dlouho, stále není v pořádku. Postihly ji a stále trvají všechny klasické postcovidové příznaky, především přetrvávající bolesti hlavy, kašel, únava, nechutenství a hubnutí. Navíc má velké bolesti a čeká na termín operace, která by měla vyřešit jakýsi netypický problém s jaterními cestami. Podle italských lékařů je to důsledek covidu. Manžel a dcera se pomalu, ale přece jen lépe poprali s potížemi a jakž takž fungují, ovšem ani dvacetiletá Sabina stále ještě není ve své kůži. V oblastech severní Itálie, konkrétně například v jejich městě, zažili týdny, kdy - pravděpodobně z důvodů obrovské virové nálože i v ovzduší - nesměli ani na balkon a nákupy jim vozila policie. A byla to právě Ilona, která tvrdila, že se problém covid nevyřeší za sezonu, že to bude trvat dva roky a víc. Nevěřily jsme jí, ale měla bohužel pravdu. Ještě že existují mobily a skype, obě rodiny byly stále ve styku aspoň touto formou. 

Stárneme a nemoci přicházejí. Magdě před pár lety našli poměrně vzácnou nemoc (polycytémii), takže musí čas od času na velký odběr krve; v tomto případě jde opravdu o klasické „pouštění žilou". Jiří má potíže se srdcem, měl infarkt a je i diabetik. Oba pečlivě poslouchají své lékaře a starají se o zdraví jak nejlépe mohou.

A co se nestalo; těsně před Vánoci se na krátkou dobu, bylo to něco málo přes půlhodiny, Jirka (letecký odborník) sešel spolu s dalšími devíti kolegy v menší kanceláři na letišti, aby si rozdělili úkoly pro začátek roku a popřáli si hezké svátky. Obešlo se to bez alkoholu, všichni byli autem. A všichni do jednoho ještě před silvestrem dostali covid. Ukázalo se, že jeden z nich měl nemocnou dceru. Měl být v karanténě, ale vykašlal se na to.

Jirka se z nemoci dostal víceméně dobře, ale přiznal mi, že se o Magdičku chvílemi bál. Měla několik dnů vysokou teplotu, léky nepomáhaly a chvílemi i blouznila. Nevypadalo to s ní vůbec dobře.

Teď končí září, ale stále ještě nemá dobojováno. Už tolik nekašle, ale je unavená, vychází minimálně, bolí ji hlava a stále se necítí dobře. Lékaři řekli, že i jí covid nějakým způsobem zasáhl játra. Úzkost a deprese má stále, a to samozřejmě i proto, že svou stále nemocnou dceru nemohla navštívit už víc než dva roky.

Všichni jsme očkovaní, půjdeme i na třetí dávku, dodržujeme všechna opatření a nezapomínáme doma respirátory. Ale máme kolem sebe (i když se snažíme od nich distancovat) také ty, kteří se očkovat prostě nedají, ve vlaku si respirátor nenasadí, protože to ohrožuje jejich svobodu. Nevíte, co s nimi? Já to tedy nevím... 

Mgr. Jana Ulíková

Ilustrační foto: Fotografie od uživatele cottonbro ze služby Pexels

Zpět